Dobro

 „Je přesně sedmnáct čtyřicet pět!“ zahlaholil Herbert.

„Barbare!“ odvětil Rudi a dal si záležet, aby to znělo znechuceně. Unaveně se zdvihl z lavičky.

„Barbarství náleží tmě a zpátečnictví, my jsme nositelé dobra,“ zasmál se Herbert. Oba šli bok po boku ke vchodu do „strojovny“, jak tomu všichni říkali. Rudi pokračoval v načatém hovoru, bavila ho role věčně rozmrzelého pesimisty.

„Jestli těmi nositeli myslíš nás dva, dobrá, ale proč nemáme o čtvrt hodiny delší přestávku? Je to strašlivě neestetické, zvedat se, když velká ručička nestojí v pozoru. Pojďme si odhlasovat šestou hodinu a pak tvá role ponocného dostane důstojnější podobu.“

„Ale Rudi, ty sám potřebuješ víc důstojnosti. I hrách s masem z konzervy se dá jíst se vznešeností. A což teprve šampaňské na oslavu života. To se potom z člověka stává filosof,“ mluvil Herbert za chůze. Rozpředl se další z mnoha rozhovorů.

„A co nového na poli filosofie? zeptal se Rudi s lehkou shovívavostí. A dodal: „Odpověz jen v případě, že dokončíš přednášku, ještě než dorazíme.“ Znal svého přítele.

„Dobro, Rudi, dobro, to je teď moje posedlost. Protože všichni žijeme v bahništi zlého, Rudi. V močálu zla, ve kterém jsou rozházeny ostrůvky dobra. A my přeskakujeme z ostrůvku na ostrůvek. Já, ty, my všichni, kteří jsme posedlí dobrem. Já se kolikrát ptám, kde ten močál končí. Kdy konečně dojdu na konec a co mě tam čeká. Ale jdu, a ty taky, starý brachu. Protože nemůžeme jinak. Jen mít pořád jistou nohu, nezakolísat. Rudi, naše ostrovy jsou pevnější než skála. Co ty na to říkáš?“

„Co když se otočí Země, ostrovy se změní v bahno a bahno ve skálu? Co potom, Herberte?“

„Ach, Rudi, jsi založením nemotorný medvěd, ale kladeš jestřábí otázky!  Zlo se stane dobrem, dobro zlem… báječné! Zítra v sedmnáct čtyřicet pět ti odpovím, Rudi. Teď skočme na další z ostrůvků. Tolik práce, Rudi, a tak málo času!“

Oba přátelé vešli do budovy a zavřeli za sebou dveře. Zmlkli. Rudi sňal z věšáku dvě masky. Nasadili si je na obličej. Potom otevřeli bednu a každý vzal jednu plechovku, kterými byla bedna naplněna. Každý přistoupil k jednomu z kovových komínů, které procházely podlahou a otevřel malá dvířka. Nasypali do komínu modravé granulky a rychle dvířka zavřeli. Nebylo by dobré, kdyby plyn vnikl do „strojovny“. Všechno bylo pro ty dole.