Začátek prázdnin

 
Začátek prázdnin
 
     trávím se svým náctiletým synem v čekárně na chirurgii. Chtěl se blýsknout svěží jízdou na kole před deváťačkami, které v zahrádce u cukrárny  oslavovaly konec školy. Uklouzl a spadl, koleno jak bambule, obklad nepomohl a po probdělé noci jsem ho radši dovezla na ambulanci. Teď tu zkroušeně sedí a obává se o osud dalších radovánek ve svém akčním prázdninovém itineráři.
"Musíš si příště dávát bacha," nabádám ho. "To víš, za blbost se platí! "

     Čekáme už druhou hodinu, režim ve zdravotnictví se odvíjí v tradičním prázdninovém scénáři - polovina personálu, dvojnásobek pacientů.
     "Vlastně bych si měla stěžovat já," pokračuji v přednášce. "Místo toho, co tu s tebou sedím, jsem si mohla vyjet na kole nebo zajít na toho nového Klimta do galerie, nebo třeba jen tak ležet na sluníčku. Zatím tu musím s tebou tvrdnout a dělat ti taxikáře."
Syn ani nedutá. Asi jde do sebe, říkám si, začíná mi ho být líto.  Pak se ke mně náhle otočí - postřehnu jakousi jiskřičku v jeho pohledu - a suše pronese:

"Musíš si příště dávat bacha,mami. Za blbost se platí."