Dvě před očima

Hra na děti

     Uteču v noci na balkón před děsivými sny zrozenými ze zlého světa. Přes žhavý konec cigarety pozoruji kolotoč dole u věžáku. Kdo ví, jestli se za tmy bojí, když už děti odejdou domů. Objeví se dva kluci a snaží se kolotoč rozveselit, a ještě víc sebe, jak se na něm vozí. Jsou sotva plnoletí a vracejí se asi z nějaké dospělé zábavy. 
     Točí se dokola a povykují. Odkudsi se vynoří dívka, kterou zřejmě cestou ztratili, a také si vzpomene na svá nepříliš vzdálená léta. Prochází se po nízké kladině a každou chvíli vyjekne, když ztrácí rovnováhu. Nakonec to přestane všechny tři bavit a radši si zahrají na babu kolem paneláku. 
     Rozsvítí se okno a někdo těm třem dole hlasitě nadává, aby neřvali a neničili zařízení pro malé děti. Říkám si, že pro ty dva kluky a holku je nejspíš osvobozující vrátit se na pár chvil do dětských let, když si jinak musejí hrát celé dny na dospělé. Jen pro mě už není jiná cesta než zabřednout zpátky do zlého světa. Ještě mi zbývá ale kousek noci.

Mimoúrovňový dialog

     Proti mně tři rozesmáté dívky. Ta vlevo se ptá té uprostřed, která má na sobě jen tričko, jestli jí není zima. „Hřeje mě smích, mládí a láska,“ odpoví oslovená dívka.
     V proluce mezi domy stojí proti sobě dvě pěstěné blondýny. Obě jsou v mírném předklonu, protože musejí na vodítkách držet na distanc dva stejně černě žíhané tmavohnědé boxery. Psi se vzpírají na zadních, slintají a zlobně štěkají, zatímco ženy se baví docela přátelsky. Řekl bych.
     Ale co já vím. Třeba ten dámský rozhovor vůbec není kamarádský, možná srší záští, jízlivostí a závistí, ač je opleten úsměvy na tvářích. A třeba ten psí dialog, uslintaný a hlučný, je výrazem porozumění, ač orámovaný zlověstnými bílými tesáky.
     Jsou to jen dva rozhovory na různých úrovních, dvě debaty dvou rozdílných světů. A kolik vlastně dialogů zní jako mimochodná volání osamělých jedinců, vzdálených stovky světelných let? Otřesu se chladem, také mám jen tričko. Pak si ale řeknu, proč by i mě nemohl hřát smích, mládí a láska?