pupek světa

„Vy tady trousíte povídačky o lidech, co nemají pupíky?“ zeptal se mi mladý policista, který byl v akci.
„Já je viděl.“
„Nesmysl. Asi se vám něco zdálo.“
„Shodili mě z postele.“
„A nejste sonobul...tedy, jak to sakra je?“
„Náměsíčný.“
„Nejste nějak moc chytrej?“ Mžikl po mě ukazovákem, co budil dojem obušku. Zažil jsem minulé časy a byl vždy připraven.

„Podívej jakou mám pro tebe košili,“ řeklo mladinké děvče, co vykouklo zpod postele.
„Ta ti bude slušet,“ řekla a já se musel smát.
Už jen to slůvko slušet mě dostalo.
„To je jedna z nich?“ zeptal se policista.
„Ta přece pupík má,“ řekl jsem a ukázal mu její pupík.
„Ano. Já pupík mám,“ zasmála se dívka a pokoušela se mi navléct košili.
„A kde tedy jsou?“
„Zmizeli,“ řekl jsem.
„Nikdo nemůže jen tak zmizet,“ řekl policista s neochvějnou jistotou.
„Opravdu?“ zasmála se dívka a ukázala policistovi jeho pistoli, kterou držela ve své ruce.
„To je trestný čin,“ zařval a vytrhl ji pistoli z dlaně.
„Hmmmm. Už se těším, jak to budeme řešit na stanici a před soudem.“
„No,“ pokoušel se vložit do rozhovoru kolega policisty. „To by asi opravdu...“
„Co? Mluvíš jako kdybys neměl pupík,“ zařval na něj ten prvorozený, respektive služebně starší.
„Já mám pupík,“ řekl poděšeně a na důkaz toho si povytáhl košili.
Měl pupík.

„Má pupík,“ dosvědčil jsem mu.
„To je pochopitelné. Lidé bez pupíků neexistují,“ řekl policista, který měl dlaň své ruky na pochvě s pistolí.
„Mohl byste se svléknout?“ řekla mu dívka.
„Není třeba. Já pupík mám.“
„Chtěla bych vám vyzkoušet tuhle košili. Myslím, že by vám moc slušela,“ usmívala se.
„Jsem ve službě,“ řekl úsečně.
„A co po službě?“ nedala se.
„Mám rodinu.“
„A všichni mají pupík,“ řekl druhý policista, který si prohlížel ten svůj.

„Shrňme to! Lidé bez pupíků neexistují!“
„Opravdu?“
„Nemohou existovat!“
„Proč?“
„To dá přece rozum.“
„Aha.“
„Dítě potřebuje být napojeno na matku. Nechápu čemu nerozumíte,“ řekl a pořád měl dlaň na pochvě své pistole. Vypadalo to jakoby chtěl v příštím okamžiku tasit.
„Víte, že bychom vás mohli zatknout za šíření poplašné zprávy?“
„Nevím,“ řekl jsem.
„Už na něj jde senilita,“ smála se holka, ale nebylo jisté koho tím myslí.

„Myslím, že to tady raději uzavřeme než se do toho nepříjemně zamotáme,“ řekl policista bodře.
Nemohl tušit, že má svázané tkaničky bot, když se vypravil směrem ke dveřím.
„To je útok na veřejného činitele,“ řval během pádu.
Pistole v jeho pochvě samovolně vypálila.
„Jsem střelenej,“ zavzlykal.
„Kolega je střelenej,“ vykřikl druhý policista a snažil se vytáhnout svoji zbraň.
„Vy ho chcete dorazit?“ zeptala se dívka, která to měla na svědomí.
„Koně se také střílejí,“ řekl jsem.

Z ulice se začaly ozývat petardy, jakoby v ozvěně výstřelu tady uvnitř.
Vždy se objeví momenty, kdy je svět úplně jiný než ho známe.
V okně se objevili muži a ženy se zdviženýma rukama a radostnými obličeji.
„Jsou tady!!!“
„Kdo?“
„Bezpupíci.“

„Doražte mě!“ řekl ten střelenej.