..

Tři vteřiny.
Když budu mít štěstí, bude to pět. Víc ne. Ale i tak je to to nejdůležitější, pro co se v tuhle chvíli dá existovat. Doufám, že je všechno, jak bylo. Doufám, že je všechno úplně jinak. Může se i stát, že nebudu. Za těch pět vteřin nestihnu mít ani strach. Je to zvláštní, těšit se ale stihnu.
Jakmile si toho všimnu, zaregistruju tu možnost nebýt, tak si zároveń všimnu, že pořád jsem.
V ten okamžik na ramenou ucitím tisíce vteřin stotunového nákladu bytí.
Od včera zhoustl, zmatněl jako tér a táhne se líně ránem až k obědu, který je obědem jenom podle zvyku, určitě ne podle pravidelnosti v jídle.
Odpoledne se trochu rozpouští vidinou bílé tabletky tmy a večer se vznáší jako skoro něžný oblak možnosti, že zítra bude všechno jinak, a možná to nebude vůbec.
A po pár hodinách zas tři vteřiny naděje.
Další ráno.