trocha mentálního vyšinutí

“Vy jste tady novej?” zeptala se mě stařena, která šla s nůší na trávu.
Už dávno jsem neviděl takovou osobu.
Osobu s nůší.
Nikdy jsem takovou osobu neviděl v zimě.
“Byla jste u Dvanácti měsíčků?” zeptal jsem se s úsměvem.
“Vtipálku,” odplivla si do závěje, a já se najednou ocitl v kruhu dvanácti chlápků.
Trčel jsem v ohništi.
Naštěstí to moc nehořelo.
Všiml jsem si, že jednomu z nich seděla na klíně mladá holka a žužlala čerstvé jahody.

„Co chceš?“ zadunělo asi šest z těch chlápků v chorále a zatřásli se jim hole v ruce.
„Já nic nepotřebuji,“ řekl jsem upřímně.
„Zase jeden takovej,“ zahučeli chlapíci a já si vystoupil z ohniště.
„Zase jeden, co si hraje na nezištnýho.“
„Nejsi ty náhodou Mirek Dušín?“
„Ten už tady byl,“ řekl jiný chlapík. „Strašně litoval, že tady není se svou partou, že by to bylo skvělé dobrodružství, o němž by mohli napsat do Mladého hlasatele.“
„Do čeho?“
„Do hlasatele,“ vykřikla dívka na nejstaršího z těch mužů. „To je časopis.“

„Nebo ten Švejk. Jak se vytahoval, že nic nemá, protože nic nepotřebuje.“
„Jo. A pak nám vypil všechnu jeřabinku a vykouřil všechen tabák. Bodejť by něco potřeboval, když si prostě bral co ho napadlo. Vypadalo to, že se ho nezbavíme. Vypadalo to, že budeme muset vyhlásit bankrot. Klika byla, že začala válka.“
„A tenhle nám tady jenom hloupě mlčí.“
„No je lepší než ten užvaněnej Vladimír Uljanov.“
„A co ten Adolf? Ještě teď mám zalehlý levý ucho,“ stěžoval si nejstarší.

„A co ty jsi zač?“
„Profesionální flákač,“ odpověděl jsem a na všech dvanácti hlavách vyběhlo vzhůru obočí.
„Co to má bejt?“
„Básník.“
„Bože!“
„Toho sem netahej!“ řekl mu v obavách chlápek, co měl na klíně děvče.
„To je zase nová formulace.“
„To už byl lepší i ten Adolf. Řval, ale měl jasno v pojmech.“
„Tak co po nás chceš?“
„Nic mě nenapadá.“
„Co jsem říkal. Vymejšlí si nový formulace a nemá jasno v pojmech.“

„Tak co sem lezeš?“
„Já se tady octnul.“
„Už zase. Filadelfský experiment. A to se ten šedivej cvok, co měl na hlavě místo vlasů ptačí hnízdo, dušoval, že už to nikdy neudělá. Ta jeho loď nám tady tehdy vytvořila novou paseku.“
„A ještě na nás vyplazoval jazyk.“

„Já jsem jen potkal nějakou paní s nůší,“ bránil jsem své postavení.
„Madam Kirí,“ zahučelo několik hlav.
„Bylo mi divný, že jde v zimě s nůší na trávu,“ řekl jsem.
„Ona v ní nosí smolinec. Rozbíjí atomy a teleportuje nám sem kdejakýho pitomce.“
„Ale to není možné,“ řekl jsem, abych si zachoval racionální důstojnost.
„Fakt?“ jukl na mě jeden z těch chlapíků a tleskl o sebe dlaněmi.
V ten moment jsem seděl u čaje s rumem.

PS.
„Fakt to není možný,“ řekl jsem do vůně rumu.
„Fakt!?“ řekl někdo z kouta pokoje.