CCINO-NESMYSLNÍK II.

Měla jsem krásný sen. Celou noc jsem si létala mezi hvězdami. A snad proto ráno probudila jsem se – s křídly. Zatraceně… proč? Mít mezi lopatkami něco takového i za denního světla, to je snad horší, než kdyby mi někdo do zad vrazil kudlu! Tu by mi lidi kolem určitě odpustili a úřady nakonec taky, ale křídla – nikdo! Za ty zaplatím! Jen ještě nevím komu a kolik.  Nikdy jsem si nezjišťovala, jak velká daň se platí – za perutě!

Chyba. Měla jsem se pídit. Nebo jsem vůbec neměla snít, rozhodně ne tak hloupě. Dotknout se hvězd, to bylo hodně neskromné přání – a vymstilo se!

Do dneška jsem vedla vcelku klidný život, jako obyčejný člověk jsem nijak nevybočovala z řady ostatních, ale kým jsem teď? Spadám do kategorie „někdo“, nebo už jsem jen „něčím“? Kdyby platilo to druhé, chtěla bych vůbec ještě být? Uměla bych fungovat jako „něco“?

Jsem skoro zoufalá. A toužím utéct tomu, na co jsem vůbec nebyla připravená. Nořím se sama do sebe. Trochu mne uklidní, že můžu. Že tohle ještě zvládnu. Tam uvnitř jsem to pořád „já“! A tak zpytuju svědomí. A musím si přiznat, že dokud jsem křídla neměla, toužila jsem po nich. Hodně. Vzlétnout, odpoutat se od země.

Zvláštní, v okamžiku, kdy bych to konečně mohla udělat, se mi najednou nechce. A uvažuji dokonce přízemněji, než kdykoli předtím. Sedím si na posteli a jediné, co mne napadá, že v životě opravdu platí „něco za něco“. Mám křídla, ale díky nim jsem přišla o úsměv. Protože s nimi už si ho jaksi nemohu dovolit.  S perutěmi by se smál jen blbec, kterému nedochází, jak si tím nadělením vzadu „zavařil“.

A protože se za blbce nepokládám, od první chvíle se mračím a moje soukromé nebe se zatahuje. Zatraceně, jak já se ještě včera měla fajn! Můj život byla louka, na které to kvetlo. Ne nejkrásnějšími květy, ne nejvzácnějšími, jen obyčejné kvítí, ale kvetlo. A dnes? Najednou vidím samý bodlák, trn!  Pohled na takovou louku je skoro o strach. A já se nechci bát. A nechci ani ta křídla, zpropadeně. Nechci, aby se ze mne kvůli nim stala existenční ruina. Nebo někdo tak „výjimečný“, že by bylo třeba zavřít ho do klece, div ne elektrošoky na něj.

„To by tak hrálo, aby si někdo na zemi hrál na Anděla!“úplně slyším všechny , co jsou „povolaní“ rozhodovat o osudech nepovolaných.

 Naštěstí o nich zatím nikdo neví. Protože pořád ještě sedím na posteli. Na víc jsem se doposud nezmohla. Nenašla jsem v sobě ani dost síly vstát! Bože, když se nezvládnu postavit na vlastní nohy, jak jsem si kdy mohla myslet, že se udržím ve vzduchu? Neměla jsem ta křídla chtít. Ani na vteřinu. Nepatří mi!

 „Koho jsem o ně asi připravila?“proletí mi hlavou docela znepokojivá myšlenka a následuje ještě znepokojivější odpověď: „Určitě někoho, kdo si je zasloužil mnohem víc, než já. Nějakého anděla?“

Ať je to jak chce, trpce mi dochází, že byl holý nerozum toužit po něčem, co člověku není „shůry“ dáno. A že na tuhle svou chvilkovou hloupost doplatím. Proč jen k některým pravdám dojde lidský mozek tak pozdě? Vždyť to je jako přijít „s křížkem po funuse“! Nedávno jsem četla, že se ze světa vytrácí chytrost. Nevěřila jsem, ale teď mám pocit, že to tak asi opravdu bude. Snad protéká nějakým rozumovodem a ten je na maděru, plný děr. A i když se my lidé snažíme, nikdy se nám je nepodaří ucpat všechny. Nedostatečná údržba. A díky ní vznikají obrovské ztráty paliva pro mozek. Jenže -  čím jsou ty ztráty větší, tím méně si je uvědomujeme, protože to už hloupost získává navrch!

Podivné, nad čím si tady mudruju. A ještě podivnější je poznání, že si vůbec nejsem jistá, jestli by mne tohle všechno napadlo, být bez křídel! On rozdíl mezi lidmi a anděly nebude asi jen v těch perutích a nevinnosti!

„A to by mohlo být řešení!“ napadá mne. Podívat se na tuhle nečekanou a nezáviděníhodnou situaci rozumem -  a najít z toho všeho cestu ven. Nebo spíš dovnitř, jako by mi cosi říkalo. Do duše! Do duše někoho, kdo ji má tak laskavou a přející, že svá křídla daroval člověku, který si je moc přál, i když naprosto neuváženě a bláhově, prostě chtěl poznat a okusit…

„Jenže jen na chvilku, jen dokud na obloze kraloval Měsíc, déle ne, opravdu!“ zašeptám a s takovou mírou pokory, kterou jsem v sobě ještě nikdy necítila, stejně tiše dodám: „Prosím, vezmi si nazpět, cos mi dal! Na mne je tohle příliš velký dar! Neunesla bych! Nezasloužím si! Zatím ještě ne!       A kdo ví, jestli vůbec někdy…“