Hrom

Napětí, které těžce visí ve vzduchu, by se dalo krájet. Každou chvilku bodne svou jehličkou a znásobí tak očekávání. Je jako hladový had, který dlouho pozoruje svou kořist, tiše vyčkává, napíná všechny svaly a nedočkavě vyplazuje jazyk.

     Napětí každou vteřinou stoupá a všichni obyvatelé lesa čekají, co se bude dít. Do změti pocitů se zaplétá i tenká nitka nervozity. Už to nebude dlouho trvat. Něco se stane. Všichni to vědí. Had se připravuje k útoku.  Nitky pocitů se do sebe vplétají čímdáltím víc a už od sebe nejdou ani rozeznat. Spojili se v jeden dlouhý rozkmitaný jazyk hada. A pak…Všichni ustrnou v pohybu…ten náhlý zvuk jim ochromí mysl.

     Rachot se jim rozlévá po celém těle. Citelně se usazuje na srdci, které se před ním snaží utéct. Zvuk, ale neustává, tu a tam, jakoby do něj někdo znovu kopnul a rozdmýchal tak skoro uhašený plamen. Srdce stále bojuje o život a mysl už spustila obrané mechanismy.

     A najednou…je po všem… jakoby nikdy nezahřmělo. To jedinečné ticho je rušeno pouze zvláštní hudbou srdce, kterému chvíli potrvá, než se plně uklidní. Hrom dnes zazněl naposledy, bouřka se totiž velikou rychlostí vzdaluje od místa, kde všem naháněla hrůzu.

     Nitky pocitů se pomalu a nejistě rozvazují. Na některých zůstávají poslední uzlíky, když se rozplývají v tichu. Ne v nepříjemném monotóním tichu, které trhá uši, ale v tichu poklidného života. V tichu noci, která je od teď pro všechny obyvatele lesa bezpečným úkrytem. A do myslí všech se pomalinku snášejí křehká peříčka úlevy a štěstí. Had už je totiž po večeři…