Dvousté shazování listí

 

     Vstoupil jsem do bukového porostu v předtuše něčeho,co mi dříve unikalo.

Mířil jsem,tak jako vždy,ke statnému buku,který mě svou majestátností již zdaleka

přitahoval.Nemohl jsem zahlédnout onu bytost,která neslyšně vstoupila do štíhlého

kmene buku se stříbřitou kůrou,hladkou a na dotek chladivou.

Neviděl jsem ji svým zrakem,protože jsem se přes veškerou svou snahu ještě

nedokázal vymanit z obvyklého způsobu pozorování.Ale byla tam,tam uvnitř,skrytá

Dryáda,Strážkyně.Začal jsem ji vnímat,až když jsem se celým povrchem svého těla 

opřel o strom a pohroužil se hluboko do sebe.Cítil jsem,jak se prohloubilo mé vnímání

a vše kolem náhle zpomalilo.V kontaktu se "svým"bukem jsem pocítil přijetí,

ne odmítání.

        Buková Dryáda mě neoznačila za vetřelce,dotýkala se mě jiným,zvláštním

způsobem,jakoby zjišťovala,kdo jsem.Pociťoval jsem na svém těle bodové teplo,

"teplo"kolující mízy,které se slilo do pocitu vnitřního napájení,jakoby si míza skrze

Dryádu našla mé vlastní krevní řečiště a přenášela do mého těla něco ze své

energie světla.Bylo mi,jakoby mě něco vstřebávalo kousek po kousku,ne pro

porušení celistvosti,ale pro vytvoření síta pro všechny rozvířené nečistoty

a usazené kaly,které mě činily tak těžkopádným v myšlení i pohybu.

        Zavřel jsem oči,vnitřně se ztišil,snažil se zachytit jen onu neskutečnou,

jedinečnou chvíli a uvědomoval jsem si,že mě Dryáda ovinula svými "pažemi"

a v lehkém objetí mně šeptala "slova",která mi vzdáleně připomínala něco

z prožitků mého dětství.Mé tělo nebylo mým tělem,má mysl se propojila s živoucí

substancí,s něčím z prapodstaty všeho živého.Nevím,jak dlouho jsem byl takto

znehybněn.Ztratil jsem se sám pro sebe,ztratil jsem se v čase.

         Když jsem otevřel oči,nad mojí hlavou se třepotaly zbarvené bukové lístky

a svět měl v mých očích zase své obvyklé rozměry a obrysy.

Pochopil jsem,že jsem vítán.