hluboký pohled v očích

Petr se rozhlédl po tanečním sále. Byl si odskočit jen na pět minut a mezi tím dívku s animací ohně na šatech zjevně zaujal někdo jiný: Petr zaklel. Dívka tančila s tímto nově se objevivším mužem: a smála se při tom, co jí říkal, tak vesele a nadšeně, že Petr nemohl než obdivovat komunikační schopnosti svého soka. Podíval se na něj: ano, ten hluboký pohled v očích. Očích, které toho mnoho zažily.
"Vždycky se tu jeden z nich objeví," řekl si Petr pro sebe a povzdechl si. Požádal o tanec ještě jednu slečnu, ale dotyčná řekla, že právě čte nové zprávy na svém počítači. Což samozřejmě nemohl potvrdit ani vyvrátit, protože do hlavy jí neviděl a nedalo se tedy dokázat, zda její mozek komunikuje s implantovaným čipem.
Zanedlouho byla i čtenářka zpráv v náručí dalšího muže s hlubokým pohledem v očích. Zřejmě jí o tanec požádal nějak originálněji a to jí imponovalo. "Že se vůbec snažím," propadl Petr trochu panice. Všechny tyhle čtvrteční taneční večery, na prahu třídenního víkendu, se podobaly jeden druhému jako vejce vejci.
Naději mohl Petr vkládat pouze do relativně vzdálené budoucnosti.
Medicína ve dvacátém druhém století učinila obrovské pokroky. Mimo jiné i co se týče zpomalení stárnutí: nyní se lidé dožívali kolem dvou set padesáti let věku, přičemž tělo zůstávalo mladé přibližně tu první dvoustovku. Takže se tu objevila vrstva lidí, "mladí starci" se jim někdy říkalo, s mladým tělem, ale přitom spoustou životních zkušeností: to byla ta hloubka, kterou Petr viděl v jejich očích. Samozřejmě včetně zkušenosti zaměřené na to, jak někoho takzvaně "sbalit".
Petrovi bylo zatím pouhých dvacet pět let. Takže co se týče většího úspěchu, čekal, až mu bude takových osmdesát až sto dvacet. Nedalo se nic jiného dělat.