Smrt a kdyby...

Šla ze školy a přemýšlela jak se nejlíp zabít.
Nedělala to ze zkratu, měla to už dávno naplánované. Šla a nedívala se kolem sebe a to byla chyba.
Neviděla auto, řidič dupl na brzdu, ale marně. Uviděla jen ostré světlo a auto jí srazilo. Najednou nebylo nic, vznášela se v prostoru. Usmála se.
Dříve než předpokládala, ale je to tady…
Jenže pak jí došlo, že odchází bez rozloučení… Představila si svoje kamarády a rodiče… Vrátila se. Musela.
Vzbudila se pak v nemocnici. Sama. Nikde nikdo, ona tam ležela a v hlavě měla jedinou myšlenku – tak to přece jen nikoho nezajímá… Myslela si, že na ní někomu záleží… Ale…
Čekala a nikdo nepřicházel. Vyrvala si z ruky kapačky.
Umřela v zoufalosti nad zbytečnou láskou k lidem co k ní umírající ani nepřišli.
 
„Lola je v nemocnici, porazilo jí auto.“ Dostala zprávu Dita v Praze.
Volala domů k Lole a naskočila do prvního autobusu. Jenže autobus v Prahy jede do Liberce hodinu…
 
„Lolu porazilo auto a je v nemocnici.“ Řekli doma Nele. „Hmm… Večer tam možná zajdu, ale teď nemůžu, teď se musím ještě naučit a ona žije ne?“ Reagovala chladně Nela. „Žije…“ špitl jí její brácha a odešel.
Cesta do nemocnice by jí trvala asi patnáct minut…
 
„Vaší dceru porazilo auto a leží v nemocnici.“ Dostali zprávu rodiče Loly, jenže byli v Praze s Lolinou sestrou u doktora. Nasedli do auta a jeli stopadesátkou. Jenže cesta do Liberce byla dlouhá…
 
Poučení? 

Kdyby Dita nebydlela tak daleko, kdyby Nela vyšla z domu kvůli své kamarádce hned, kdyby rodiče zrovna nebyli v Praze, mohlo všechno dopadnout jinak.
Lola mohla přežít, mohla vystudovat, mohla mít děti…

Ale teď ne.

„Je mrtvá, bohužel.“ Oznamuje doktor verdikt lidem sedícím na chodbě.
„Víte, ta dívka byla mrtvá už po havárii, ale sebrala svou vůli a přežila to.“
„Chtěla umřít celej život, a když umírala, tak chtěla žít.“ Pošeptala do nastalého ticha Nela.
„Vzbudila se a nikdo u ní nebyl.“ Řekli Lolini rodiče
„A proto nám umřela...“ Dořekla Dita.
Sebrali se a museli odejít. O pár dní dýl se všichni sešli na Lolině pohřbu, ale potom se už dál nevídali. Dita se psychicky zhroutila a dala se na pomoc jiným lidem v těžkých chvílích. Lolini rodiče se uzavřeli před světem. Nela byla nakonec nejvíc viněna a tak se odstěhovala kilometry daleko od svojí minulosti a začala jiný život jinde.
Na hřbitově osiřel nenápadný hrob na němž stálo vedle fotografie mladé dívky černě napsáno do kamene. „Když jsem žila, přála jsem si umřít, když jsem umírala, přála jsem si žít. Milovala jsem a zůstala sama.“