Beznaděj?

Jdu po ulici. Je večer. Jemné vločky sněhu se pomalu snášejí k zemi. Čistý sníh mi křupe pod nohama. Je mi zima. Mám strach. Dopadl na mě všechen ten strach, který se ve mě střádal už pár dní. Mísící se s úzkostí, ztrátou, zmatkem…Je mi na nic. I přes to, že je mi neskutečně velká zima, si sednu na zapadanou lavičku v parku. Všude okolo je tma a jediné světlo vydává zářící měsíc v úplňku a blikající lampa naproti mně. Sedím a objímám si nohy v zoufalém gestu udržet se co nejvíce v teple. Vnímám to ticho to hnusný ticho, který mě tak moc deptá. Klepu se…možná zimou, možná pláčem. Slzy mi kanou po tvářích a mám pocit, že se rovnou mění v led. “Sakra…proč?“říkám si a hlas se mi klepe stejně jako já sama. Mám chuť si nafackovat. “Jsem slaboch…. Nemám přeci důvod tady bulet jak malá holka…Spousta lidí na světě je na tom mnohem hůř než já.“ nadávám si, ale nijak mi to od pláče nepomáhá. Lampa zhasla. Tma mě obklopila v krutém strachu a beznaději. To mě rozbrečelo ještě víc. Seděla jsem tam ani nevím jak dlouho. Už mi ani zima nebyla. “Bim…bam…“první zvuk po tak dlouhé době ticha. Kostelní zvony oznamovaly půlnoc. Měla bych jít domů, ale to se mi vůbec nechce. Ještě nějaký čas sedím a dívám se do prázdné tmy. Po chvíli se mi začnou klížit oči. Chci se zvednout, ale nedokážu pohnout jediným svalem…Usínám…Poslední co vidím je sněhová vločka padající k zemi…