Stále

Pokud byste se sami sebe náhodou ptali proč píši básně o Lidicích a o válce, tak to není, protože se na špatné časy píší texty snadněji, ani proto, že mě fascinují dějiny, ale je to tím, že v každém svém volném čase bloumám jako tělo bez duše po Lidicích až dolů, nakonec do té temné uličky a dívám se na to vše, co člověk pro bývalé obyvatele Lidic vytvořil a ve svém myšlení bloumám o tom všem hrůzném, co se stalo. V Lidicích žiji od narození, ani nevím proč jsme se sem přistěhovali, asi to má stejný důvod jako mají ostatní lidé co se stěhují, ale znám své pocity pokaždé když vyjdu ven a vykročím zlehka svou nohou do parku obklopeného čerstvými voňavými květinami. Hlavou se mi honí myšlenky, různé scénky a pocity, pocity žalu, bezbrannosti a cítím v sobě velké množství energie a emocí. Pokaždé, když se rozhlédnu po tom velkém množství spících křížů a soch těch bezbranných, zmocňuje se mě pocit zloby vůči tehdejší mentalitě lidí a zároveň i smutek. Je zvláštní že ač jsem na tomto místě byla nespočetněkrát, pokaždé je to zcela stejné a při tom pohledu mi pokaždé vyhrknout slzy do očí. Je to smutné, ale nesmíme na tuto událost nikdy zapomenout !