Prokletí

Potuluju se sama školní chodbou. Opilá svou bolestí, toužím skrýt se a být sama.

A už navždy jen sama… Jsem všemi opuštěná, ubrečená a zraněná.

Pravé zápěstí mám pečlivě obvázané, ale přesto už začíná prosakovat krev.

Všude jsou lidi, ten hluk... Chce se mi řvát, ať vypadnou, ať mě nechají samotnou!

Jsem jako toulavá kočka, kterou nikdo nechce. 
Z jedné třídy zní smích. Patří mé bývalé kamarádce a mým nepřátelům.

Oni mi vzali jedinou kamarádku, kterou jsem měla. Nebo spíš mě ona opustila kvůli nim, ale to nechci a nedokážu vidět. Nenávidím je, tak moc je nenávidím…

Tohle je konec. Konec mých dní, můj život co nevidět skončí.

Kdosi mi pokládá ruku na rameno. Soucit? Ne… Jen další ublížení. Ale já už nechci.

"Vypadněte, nechte mě bejt! Vzali jste mi všechno! Nechte mě kurva radši chcípnout!" Řvu na celou školu, jsem jako smyslů zbavená… Totálně šokovanou Angel, tu až příliš hodnou Angel, nechávám stát uprostřed lidí kteří se najednou dívají na mě.

Utíkám. Brečím. Doběhnu ke dveřím, jsou ale zamčené protože venku zuří silný déšť. Vypáčila jsem je, jako bych najednou měla nadlidskou sílu, nevím, kdo mi ji dal, kde se vzala… Utíkám a cítím úlevu… Na mou kůži dopadají proudy vody. Konečně venku, konečně volná! Klesám na kolena a strhávám obvaz ze zápěstí, kterej bránil krvi téct. Vidím krev mísit se s deštěm, cítím že umírám... Najednou se nade mnou sklání Nela, Nela, která mě opustila, i když dobře věděla, jak moc ji potřebuji a co pro mě znamená. Nic neříká, mračí se. Vyčítá pohledem. Vyčítá?

 "Proklínám tě, Nelo!" Jsou má poslední slova, poslední na tomto světě… 

"Lolo?! No tak vstaň sakra, válíš se tady jak… Všichni na nás koukají! Děkuju no!" Otvírám oči a nade mnou stojí Nela. Jsem ve třídě, kůži na zápěstí mám neporušenou. Usnula jsem. Zvoní a my vycházíme ven z učebny na volnou hodinu. Za pár sekund už vidím Nelu odcházet s nima, slyším smích a moje srdce se zastavuje, cítím, jak praská…

Téměř však necítím bolest, když padám na zem. Jen úlevu…

Jen rozmazaně vidím JE všechny odcházet. Z posledních sil vykřiknu její jméno, ale doříct to už nestihnu. Nestihnu říct své "Proklínám tě!"

Zemřela jsem. Už nemusím trpět.