Ašraf

Žena zasypána do půl těla v zemi tak, aby se nemohla hýbat. Přihlížející řvavý dav lidí okolo a ten nepopsatelný pocit svíravé úzkosti a bezmoci, který se šíří místem popravy. Odsouzená žena pláče, avšak její křik není možno slyšet, jen si jej domýšlet, neboť je umlčena roubíkem.

Aš je jako v útlumu a nevnímá ani nadávky, které jsou mířené na hříšnici, která k němu skrz dav vzhlíží a pláče, vnímá jen Mulláhovo recitování Koránu, zpomalené úzkostí nynějšího okamžiku.

Nakonec od ní odvrátí zrak a po Mulláhově vyzvání se pomalým krokem odhodlá jít s davem k připravené hromadě kamenů. Neuvědomuje si, co dělá, avšak jeho vztek jako by ohlušoval jeho mysl, bránil jí přemýšlet. Než si to stihl sám uvědomit, chopil se jednoho většího kamene a mrštil jím vzteky po odsouzené ženě.

„Alláh akbar!“ zakřičí a nakonec vezme z hromady další kámen a znovu jej hodí po ženě.

Po několika minutách se odsouzená nehýbe, což dav podněcuje k dalšímu hrůzostrašnému kamenování. Pokračují, jako by na ničem jiném nezáleželo, jako by si tímto činem sami zajišťovali Alláhovu přízeň, aniž tuší, že cizoložnice už se nenachází mezi živými a že její bezcenné tělo už jen bezvládně leží, napůl zasypané v zemi. A nevnímá to ani Aš, i přesto, že ukamenovaná cizoložnice je ženou, jež ho přivedla na svět.