Samota

Stála tam sama. Dívka uvězněná mezi realitou a snem. Vše bylo tak skutečné a zároveň natolik vzdálené. Chtělo se jí křičet, ale nebyla schopna vydat jedinou hlásku. Po tváři jí stékaly slzy, které byly skryty pod maskou deště. Stála na kamenné cestě u dětského hřiště, kde si ještě před chvílí hrálo nespočet dětí. V hlavě si matně vybavuje jejich smích. Teď je všude ticho a jdou slyšet pouze kapky dopadající na listy stromů. Chtěla by odejít, ale nemůže, nechce. Je jako panenka, které utrhly končetiny a teď si s ní už nikdo nehraje.
Jediné co vnímala, byla bolest celého těla. Jako kdyby se dusila. Jako kdyby někdo vzal jehly s nitěmi a pomalu a velmi pečlivě jí probodával

a zároveň k sobě sešíval každičký orgán v jejím těle. Probodl plíce, probodl srdce. Zahalil mozek záclonou z nití a nakonec probodl bříška prstů

a všechny uvázal na dřívko, kterým se dala ovládat. Stala se loutkou, prázdnou schránkou. Již necítila ani tu bolest. Necítila nic. Vykrvácela, ačkoli jí nikde krev netekla. Jediné na co myslela a viděla byl obraz, jak odchází.