Sama

Jsem sama. Ukrutně sama. Nikdy jsem nebyla víc sama než dneska. Můj život je o ničem. Láska se mě nedrží. Ke svým šestnáctinám si můžu připsat jedinou pusu ze školky. Sedím na podlaze svýho pokojíčku. Nikdo není doma. Před sebou mám hromadu jídla. Vim, že to zas přijde. Ten nekonečnej kolotoč pořád dokola. Zakousnu se rohlíku. Pokusím se pomalu přežvykovat. Jíst dlouho. Nedá mi to. Popadnu další a další pečivo. Cpu se. Jak odporný prase. Tváře mám plný. Do pěti minut zkonzumuju všechno. Zaběhnu ještě do ledničky, kde sním celej jogurt a tabulku čokolády. A pak se to dostaví. Ucítím pocit zvracení. A provinění. Doběhnu bleskovou rychlostí na záchod. Ani nemusim do krku strkat prst, jako jsem to dělala, ještě před měsícem. Obsah mého žaludku už jde ven automaticky. Nic nevnímá. Jediné, co ucejtím, je nepříjemná pachuť v ústech. Vylezu ze záchoda, protože ve stísněné místnosti je mi ještě hůř než jinde. Na známém místě v šuplíku vezmu kudličku. Rozdělám jí.Přejedu po nedávno zahojených ranách na ruce. Krev se začne hrnout v okamžiku. Konečně ucejtim pocit bolesti. Kdesi v dálce v podvědomí mi něco říká, že tohle nesmim dělat. Myšlenka se však jen mihne a pak zmizí. Jako všechny moje pocity. S zakrvavenou rukou se sesuju na zem. Teď je mi dobře. Teď vím, že ještě žiju.. Že nejsem jenom stín. Ze stolu sundám obvazy, abych obvázala ránu. Kaluž krve utřu. Mamka se vrátí z práce. Jak bylo? Dobře. Odpovídám jako vždy. Co to máš s rukou? Narazila jsme si jí. Už zas? Jsem nešika. Ale nejsi. Jenom musíš být opatrnější. Usměje se. Nemáš hlad? Tiše přikejvnu, i když předem vim, že jídlo si uvnitř mého těla nepobyde dlouho. Je to začarovanej kruh, z kterýho nemám úniku. Jsem sama.