A já tam byla taky

A stála tam.
Malá dívka s hnědými neupravenými vlasy, se kterými si pohrával slabý podzimní větřík. Slunce svítilo a všechno kolem ní bylo zbarveno všelijakými barvami.

Byla oblečená pouze ve světle modrém pleteném svetru a vytahaných džínsech. Batůžek, který měla na zádech vypadal, jako by se měl každou chvíli rozpadnout. Jí to ale vůbec nevadilo. Stála tam a opírala se o zábradlí. Za ní se pyšnilo Národní divadlo a před ní pomalu a klidně plynula Vltava.

Dívka byla ohromena tímto světem, který z maloměsta neznala.
Kolem ní lidé chodili rychlým krokem. Někteří se občas zastavili a vyfotili si vzdálený hrad a pak opět pokračovali ve svých cestách. Lodě pluly. Auta troubila a tramvaje řinčely na drzé a uspěchané automobilisty.
Stála tam a všechno to pozorovala. Přála si, jednou se stát součástí toho všeho.

V tu chvíli si řekla, že za pár let tudy bude také chodit, že jednou sem bude patřit.

Ještě chvilku tam stála. Pak se otočila a běžela za svou třídní učitelkou, která na ní úpěnlivě volala.
Když ji doběhla ještě se na minutu otočila a koutek se jí nepatrně pozvedl.

V tuto chvíli však ještě netušila, že její přání se opravdu za pár let splní.