Kalhotky

.
Moje první manželství bylo v troskách a tak jsem hledala, jak z toho ven. Scházel mi něžný dotek, vlídné slovo a ta nejkrásnější slůvka - mám Tě rád.
S manželem jsme již rok intimně nežili, měl velkou lásku - mou kamarádku. Já citově velmi strádala a tak jsem "oprášila" svou fenu Německého ovčáka, sebe a vyrazila po dvou letech na cvičák.
Vpadla jsem do zcela jiného světa, plného smíchu a bezstarostnosti.
Ten den se tam zrovna slavil svátek Jirků. Byla jsem docela snesitelně vypadající dívka a tak jsem o nápadníky nouzi neměla.
Vyhrál to jeden Jirka. Byl moc milý a samá sranda. Přesně tohle jsem potřebovala.
Začali jsme spolu chodit a já znova prožívala ten krásný pocit - lásku. Jelikož jsme se neměli kde scházet, dávali jsme si rande na cvičáku v "lampárně". Byla to taková malá místnůstka bez elektriky, vybavená pro nás tou nejdůležitější věcí - malou pohovkou.
Mysleli jsme si, že se tam scházíme absolutně tajně. Ale to byl omyl.
Po jedné "tajné" schůzce v naší lampárně, jsem doma zjistila, že nemám stahovací kalhotky.
V té dobé to byl absolutní poklad k nesehnání a když, tak za hříšné peníze. Ty obyčejné jsem na sobě samozřejmě měla. Co teď? No na příští návštěvě si je nenápadně vezmu. Doufám, že jsou pod gaučem, a že pod něj nikdo čučet nebude.
Za týden, v sobotu, byl cvičební den a já nedočkavě vyrazila pro můj ztracený poklad.
Už zdáli jsem viděla na stožáru povlávat jakousi podivnou vlajku. Čím víc jsem se blížila, tím "vlajka" nabírala povědomý tvar. Pod "vlajkou" stáli kamarádi s úsměvy na tvářích.
"Jé, ahoj Vando, hele, nevíš čí by mohly být ty kalhotky?" nevinně se zeptal jeden z nich.
Já se s nimi rozloučila už pár metrů od stožáru i slzu smutku stačila setřít a tak jsem lhostejně pronesla:
"Nevím čí jsou a proč se na to ptáš zrovna mě?"
Velký řehot a já studem celá rudá, poníženě zalezla do klubovny na panáka.
Co se s nimi stalo dál, nevím. Jisté je, že jsme si s Jirkou napříště dávali sakra pozor, aby se nic podobného už nestalo.