GENERAČNÍ SNY

 

                                                               GENERAČNÍ SNY

 

 

„Pepíku, co blbneš? To mi jdeš popřát rovnou z hospody? Ty nejsi normální, běž radši domů vystřízlivět a stav se večer... Chudák Helenka, ta bude mít z tebe radost, tak pozdě přijít domů.“, přivítala poněkud nerudně rozespalá teta Zdenka v županu mého tátu ve čtyři hodiny ráno v otevřených dveřích domku, poté co ji bušením na dveře probudil. Myslela si totiž, že jí jde popřát k narozeninám, které měla ten den – bylo 21. srpna 1968.

 

„Zdeno, já nesu opilé, pusť si rychle rádio, přepadli nás!“, tátovi se zlomil hlas a začal si utírat uslzené oči. Trpěl totiž nespavostí a budil se pravidelně ještě před čtvrtou hodinou ranní, takže se z rozhlasu dozvěděl tu strašnou zprávu dřív, než mnozí jiní. Vzbudil jen mámu, naházel rychle věci na sebe a utíkal zvěstovat tu příšernou novinu rodině své sestry. Byl to pro něj takový šok, že s tím nedokázal sedět doma, snad by se z toho jinak udusil. Bylo mu totiž jasné, že všechny naděje, které si spojoval jako většina ostatních s takzvaným Pražským jarem, jsou definitivně pohřbeny. Zhroutil se mu svět a zdaleka nejen jemu.

 

Teta Zdenka tedy pozvala tátu dál, vzbudila ještě dědu a strýce Evžena, pustili si rádio, uvařili kafe a v slzách nevěřícně naslouchali tomu, jak nás pět armád Varšavské smlouvy zrádně přepadlo ze zálohy. Ještě nebylo zřejmé, jak vše půjde dál, ale že naděje na spravedlivější společnost po česku, kterou se zájmem sledoval celý svět, bude obrovskou přesilou zadušena, to už nejspíš tušili nezvratně. Děda zažil už dvě světové války, ostatní jen tu poslední, ale pro všechny to byla další obrovská tragédie v jejich životě.

 

                                                       * * *

 

Bylo půl šesté ráno, když mě vzbudil pláč ze sesterny. Službu měla moje nejoblíbenější sestřička Jarka, kterou jsem po tříměsíčním pobytu v dětské léčebně v Šumperku považoval skoro za svou druhou mámu. Bylo mi necelých čtrnáct let a téměř v odloučení od všech blízkých jsem v izolaci od okolního světa prožíval část své puberty mezi dětmi s různými dýchacími obtížemi.

 

Mým nejlepším kamarádem tam byl světaznalý pražák Karel, o půl roku starší než já, který mě zasvěcoval hlavně do bigbítu a do jiných veledůležitých tajů života a velkého světa. Flirtovali jsme společně s holkama z dívčího oddělení a jindy zase poslouchali z rádia zahraniční i domácí Houpačku manželů Černých – už nikdy potom jsem neměl tak dokonalý přehled o aktuálním dění v hudební oblasti. Měl jsem dokonce notýsek, kam jsem si zapisoval texty všech tehdejších hitů a znal jsem jména všech členů jen trošku významnějších českých beatových kapel. Karel byl volnomyšlenkář, odkojený uvolněným pražským ovzduším, a dokonale mě tím taky nakazil. V té době nám ani politika nebyla cizí, s napětím jsme sledovali ostrý souboj reformátorů s konzervativci a Pražským jarem jsme žili zrovna tak intenzivně, jako zřejmě celý národ. Radovali jsme se, jak přímo před očima pukají všude ledy a nezadržitelně se šíří svoboda slova, smáli se Kantorkovým kresleným vtipům - i lidé snad měli tenkrát k sobě mnohem blíž, všude byla cítit jakási euforie a všem se v osmašedesátém dýchalo tak nějak líp, dokonce i v té naší plicní léčebně.

 

Když mě tedy ten pláč za dveřmi pokoje vzbudil - ostatní děti ještě spaly - vylezl jsem potichu na chodbu a šel se podívat k otevřeným dveřím sesterny, co se děje. Byl slyšet hlasitý vzlykot a vzrušené zprávy z rozhlasu. Sestřička Jarka mě zahlédla a vyšla na chodbu za mnou. Nezadržitelně štkala a podělila se se mnou o tu zlou novinu. Cítil jsem, že sama potřebuje v tu chvíli spíš podržet a ačkoliv mi bylo taky do breku a oči mi zrudly, trochu jsem asi  i natahoval, nakonec jsem se „chlapsky“ přemohl a začal jsem ji uklidňovat, že snad nebude ještě úplně zle. A protože bych stejně neusnul, poprosil jsem ji, zda bych s ní nemohl posedět v sesterně, než bude budíček. Spolu jsme pak mlčky poslouchali vysílání a pomáhali si tak vzájemně přečkat ten první zlý šok.

 

                                                        * * *

 

Asi po týdnu byly povoleny v neděli mimořádné rodičovské návštěvy. Za mnou přijela máma a já měl dovoleno jít se s ní chvíli projít mimo areál léčebny. Šli jsme loukou a lesíkem polní cestou na nejbližší kopec a když jsme byli už nahoře a povídali si, začaly nad námi přelétávat stíhačky. Naráz jsem si připadal, jako bych se ocitl v nějakém válečném filmu - jenže to nebyl film, padl z toho na nás takový hodně tísnivý a zlověstný pocit. Ty stíhačky létaly tak nízko nad terénem, že jsem měl dojem, že snad po nás začnou střílet. Přeci jen to byly nepřátelské stroje. Strach z toho dostala i máma, tak se nám nakonec docela ulevilo, když jsme se zase v tíživém dunění letadel vrátili zpátky do areálu léčebny – tam jsme si zas připadali konečně v bezpečí.

 

                                                       * * *

 

21. srpen 1968 je datum, na které nemůže nikdo z těch, kdo ho prožili, ať už kdekoliv, nikdy zapomenout, přestože už tuto noc od něj uplyne 45 let. Ten den byl brutální vojenskou intervencí pěti „spřátelených armád“ (sovětské, polské, východoněmecké, maďarské a bulharské – nepřipojilo se jen Rumunsko), zákeřně zardoušen jeden možná naivní, ale o to přitažlivější, sen o skutečně spravedlivé lidské společnosti. Zhroutil se nejméně na jednu celou generaci, ale o další generaci dál je zřejmé, že ani ten následující sen z devětaosmdesátého se nenaplnil. Je na čase, aby se zrodil další. Třeba do třetice všeho dobrého...?

 

 

 

Praha, 20.8.2013

 

http://www.youtube.com/watch?v=yCagRMRLQdM

 

http://prehravac.rozhlas.cz/rozhlasovahistorie