Neštěstí

Jarmila se chtěla stavět na skok k sestře. Už z dálky ji spatřila před domem, opřenou čelem o vrata, nehybnou. Vytušila, že se něco přihodilo. Plna strachu přistoupila k sestře a zeptala se: „Věrko, stalo se něco?“ Věra nereagovala, jen tiše pohybovala rty, na zem padaly jedna za druhou slzy. Jarmila jí položila ruku na záda a opakovala otázku. Věra bezbarvě odpověděla: „Jirka…“ Jirka byl její osmiletý syn. Jarmile přeběhl mráz po zádech.

„Co je s Jirkou?“ zeptala se a v duchu si umínila, že musí být silná. Už kvůli sestře…

„Je…,“ zalykala se Věra, „je… říkala jsem mu, že nemá běhat po trati, kolikrát jsem mu to říkala…,“ pro pláč nedořekla. Jarmila pochopila.

„Panebože, Věruš, panebože, pojď sem!“ Objala sestru. Zdrcená Věra se k ní přitiskla a vysíleně opakovala: „Říkala jsem mu to, že nemá běhat po kolejích, kolikrát jsem mu to říkala, a on mě nechtěl poslechnout, nechtěl…“ Otřásala se pláčem. Jarmila hledala slova. V takové chvíli se toho nedá mnoho říct, ale každé slovo může být čarovným lékem na bolest.

„Víš, Věruš, ty víš, že bych pro Jirku první poslední, ale tohle si myslím, že si zasloužil,“ řekla soucitně, ale pevně Jarmila.

Maminka Věra v pláči pokývla hlavou. Věděla to, stejně jako její sestra. A ono to dá rozum. Tatínek stovky hodin lepí nádražíčka, piplá se s každým stromečkem, kupuje mašinky a vagónky, staví v obýváku železnici, a pak Jiříček, hajzlík osmiletej nevycválanej se mu po díle proběhne, rozšlápne Horní Počáply plus Vraňany, zničí severní zhlaví v Kralupech nad Vltavou a ještě stihne prokopnout most přes Vltavu u Řeže, tak to se fakt už nedá, to se není co divit, že taťku chytil amok a Jiříka zřezal tak strašně, že maminka to venku oplakává. Ale patří mu to, vždyť mu sama kolikrát říkala: „Jiříku, ne abys běhal po tý trati, ne abys zase skákal do kolejí…“