Když bůh lásky spí...

 „Tisíc andělů, tisíc serafů nad polštářem bdí, když Bůh lásky spí…“ linulo se z hrdel profesorů dole ve foyer školy, zatímco my studenti jsme nahoře na schodišti padali vedrem. Tělo na těle, batoh na batohu, kabelka na kabelce ve snaze zahlédnout kteroukoli z těch tváří, která se z nás snaží udělat inteligentní bytosti. Tělocvikář, který se jmenuje stejně jako známý prodejce masa, to k překvapení všech rozjížděl na kytaru, profesorka hudební výchovy laskala svými prsty donesené klávesy. Studentka třetího ročníku a dcera mé bývalé třídní učitelky v jednom hrála na housle. Pamatuju si, že i moje třídní uměla na housle. Asi mají tu hudební krev v rodině.

    Jak asi vypadá takový bůh lásky? Brunet nebo blonďák? Dlouhé nebo krátké vlasy? Vysoký nebo malý? A co oči? Hnědé jako čokoláda, zelené jako tráva po dešti nebo modré jako safíry vsazené v prstenech zámožných paniček?

 „Tisíc andělů, tisíc serafů nad povijánem bdí, když Bůh lásky spí…“

Za pět dní je Štědrý den. Říká se, že by nikdo neměl být sám. Nikdo. Ani ta ženská, které chlap utekl za jinou, co bydlí ve vedlejším vchodě. Ani ten student vejšky, který se jeden den zpije pomalu do němoty a druhý den sedí až do hluboké noci nad učením, zatímco do sebe lije litry Redbullu nebo kafe ve snaze neusnout.

„Tisíc andělů, tisíc serafů nad kolébkou bdí, když Bůh lásky spí…“

Letos se to počasí vůbec nevyvedlo. Sníh pomalu známe už jen z obrázků Josefa Lady. Proč s sebou vlastně tahám ten kabát? Prodavač ve vestě typické pro daný řetězec přisype čerstvé housky. Za automatickými dveřmi obchodu už se protahuje tma. Nestydatá, nahá. Je jí úplně jedno, že ji každý vidí. Klín ji halí ten nepatrný kousek světla, co se prokousal ven okny a průhledným sklem dveří. Hvězdy jí pijí z ňader mléko. Třeba se jedna z těch hvězd opije, a s veškerou, eleganci, které bude v tu chvíli schopna, se zřítí z oblohy dolů. A někdo si bude moct něco přát. Třeba aby nebyl na Vánoce sám.

  „Tisíc andělů, tisíc serafů nad děťátkem bdí, když Bůh lásky spí…“

Andělům letos nepadá peří. Nesněží. I kdyby jen na chvilku podržet ty vločky v prokřehlé dlani. A být zase malé dítě. Věřit na dobré konce, pohádky a v to, že dobro vždycky vítězí nad zlem. Pamatuju si, že ten dopad na zem, ten střet s realitou strašně bolel. Jeden můj známý říká, že pády bolí vždycky. Bez ohledu na koho nebo co dopadáme. Nemám důvod mu nevěřit.

Přijde mi, že život bych měla mnohem jednodušší, kdybych neměla sklony k přemýšlení nad naprostýma hovadinama. Proč se vlastně pouštím do úvah o životě, když životu vůbec nerozumím. A on nerozumí mně. Žijeme v symbióze, a troufám si říct, že se máme celkem rádi. Máme se rádi, ale vůbec si nerozumíme. Jde to vůbec?

A vůbec, nebylo by snazší vidět toho boha lásky v někom, koho milujeme? I kdyby to nebyl princ nebo princezna z pohádky, ale měl nás rád? Za okny je tma. Nerozumím tmě. Nerozumím životu. Ale máme se rádi. Vždyť co nám nakonec zbývá.