TAK TAKÉ JEDNOU O MNĚ

Jeho nevědomost je leckdy až dojemná. Zaujatost nepatrnými detaily, absolutně logické myšlení, byť velmi zjednodušené, přísně ohraničená sebestřednost, nekončící rituály, absence empatie - ano, to je můj syn. Dívám se na něj láskyplně, a přemýšlím, kde se to vlastně všechno zašmodrchalo. Asi už v břiše. Muselo se něco pokazit. Jinak bych přeci neměla autistického syna.
Rozhodně nepatřím mezi ty matky postižených dětí, co své dítě, které se už na první i druhý pohled viditelně liší od běžné průměrné populace, považují za nejúžasnější dar. A ještě jsou za tento dar neskonale vděčné. Třeba osudu. Nebo Bohu. Ty, co to svádějí na Boha, těm tak trošku závidím. Pár jsem jich takových potkala. Měly v tom, proč byly takto obdarované, více jasno. Já bezvěrec jsem se musela k jakémus takémus smíření těžce probojovat za pomoci své vlastní intuice, logiky a hlavně hledání nějakého záchytného bodu.
Můj prazvláštní synek mi to nikdy moc neulehčil. Žil si svým vlastním autistickým životem a mě nechal tápat. Myslím si, že ke mně velmi často vzhlížel jako k nějaké velké věci, kterou je potřeba řádně vyzkoušet. Jeho neobvyklé hry a rituály byly leckdy opravdu zkouškou typu ,,kdo z koho“. Kdysi dávno se k mým zrakům dostalo vtipně dojemné povídání o tom, jaké dítě se do jaké rodiny dostane. Pán Bůh a Svatý Petr chodí tam nahoře nad mraky, a ze své ,,knihy dětí“ vybírají a rozdávají děti do rodin, které se jim zdají jako nejvhodnější. Vždy to umí perfektně zdůvodnit. Podle této teorie mi vlastně připadalo docela logické, že můj syn patří právě ke mně. Jako kdyby někdo tam nahoře věděl, že na nějaké velké mazlení nejsem, obdařil mě dítětem odmítajícím jakékoliv fyzické dotěrnosti.
Jenže se to někde trošku zvrtlo. Čím víc mě on odmítal, tím větší touhu po nějakém kontaktu jsem přeci jen měla já. Bylo to docela absurdní. Věděla jsem, že budu-li se snažit prolomit pravdivost pořekadla ,,z odříkaného chleba největší krajíc“, zlomí to spíš mě. Ale zkuste si poručit. Zkuste udupat i tu trochu mateřského pudu, který si najednou začal hledat své místo mezi mnou a mým synem.
Naštěstí nárazy reality, pokusy o jakékoliv sbližování, mě vždy hodily zpátky na zem. Jeho odmítání dotyků vyjádřené patřičným zvukovým doprovodem mě začalo pomalu ale jistě odrazovat od dalších dotýkacích pokusů. Myslím, že to ta příroda, nebo Bůh dobře zařídili.
Občas se setkávám s dotazy typu ,,co mi život s takovým synem dal a vzal“. Odpověď se velmi často odvíjí od momentální nálady a rozpoložení, v kterém se zrovna oba nacházíme.
Celkově by se ale dalo shrnout pár postřehů:
Umím si vážit každé chvíle, kdy je klid a pohoda.
Jsem více empatická k okolí.
Slovo psychiatrie ve mně nevyvolává žádné předsudky.
Pohybuji se v zajímavém prostředí.
Mám profesi, v které jsem se ,,našla".
Poznala jsem spoustu úžasných lidí.
A mnoho dalších pozitiv, na které si zrovna nevzpomenu.

Mám úplně šedivé vlasy.
Beru již mnoho let antidepresiva.
Patnáct let jsem byla těžce závislý kuřák.
Nikdy nebudu mít vnoučata.
Nikdy nebudu mít vnoučata.
Nikdy nebudu mít vnoučata...