Na nádraží

Chtěla bych se vrátit zpátky. Na to nádraží, kde se naše vlaky rozdvojily. Někdy ještě postávám na peróně a čekám. Tvůj vlak zmizel v nedohlednu. Už ani kouř není cítit v ztěžklém vzduchu. Nic. Ani jediný mrak na obloze, který by sliboval déšť. Alespoň nějakou změnu. Stojím na jednom místě. Zůstala jsem stát, jako přikovaná těžkou vzpomínkou. Neschopností. Pozvednout nohu a jít dál. Jako ta pouliční lampa, která na mne ospale mžourá do tmy, přikrčená podél oprýskané zdi. Tak nějak opuštěně. Sama. Stranou od lidí.
Nohy mi těžknou, ale co kdyby. Raději přešlapuji, abych nepromrzla. Nepatrně přituhuje. A není tu nikoho, kdo by mi zahřál promrzlé konečky prstů. Kdo by do nich znovu vdechl teplý vzduch. Já však nechci promarnit ten okamžik, kdy by se mohl vracet tvůj vlak na jedno malé opuštěné venkovské nádraží. Co kdyby přeci jen, co kdyby...
Stávala tu malá chaloupka. Tak malá a útulná, že by se snad vešla na dlaň rozevřené ruky. Často se z jejich oken linul smích. Přímo na cestu, která běžela podél stavení. Jako by vítala každého pocestného, který doputoval až sem, na samý konec vesnice. Jako by mu chtěla podat džbán osvěžující vody z místní pumpy, kam chodívaly stařenky a stařečkové naplnit svá vědra po okraj. Naproti přes cestu třpytila se hladina rybníku. Plného smíchu dětí. Ten smích nikdy nevymizel. Zjara vyhrával na vrbovou píšťalku klučičí říkanky. Její tóny doznívaly kdesi vysoko v korunách topolů, které pokorně lemovaly cestu ke hřbitovu. A jak krásně tu vzduchem voněly fialky!
Ani v zimě zde nepanovalo příliš dlouhé ticho. Pokřik chlapců, kteří na zamrzlém rybníce hrávali hokej, zněl ještě dlouho do noci..
Vlastně ta vesnička snad ani nikdy neumlkla. Nikdy v ní nepřestával pulsovat život. Rej masopustních masek, vlání stuh objímající májku, velikonoční pokřik dětí. Zakončen modlitbou u kříže na rynku. To ranní vstávání ptactva, kohoutí zakokrhání provázející východy slunce. Paprsky skrápějící lány polí a vpíjející se do nitra země.
Nechť vše zůstane uchováno v mé vzpomínce. S milými lidmi, tvářemi a s jejich neutuchající láskou. Snad mi prominou mé návraty na jedno malé, opuštěné venkovské nádraží. Stále cítím tu touhu blankytnou, když za večerů k Bezdězu se její zraky pnou.