Rozbitý obzor - Prolog / 1. (5)

Helen Zaurak Prozaická miniatura » Ze života

Anotace: ...

Tento příběh je pro tebe.

Na Počátku všeho bylo Tajemství, snad jako matematický bod, okamžik Jsoucí. Zrodil se Úsvit, zažehnul hvězdy, osvětlil rozsáhlý Vesmír, sliboval neslýchanou píseň, neviděné sny. Trvalo miliardy let, z kousku malého Prostoru vyloupla se Země, v záři Slunečních paprsků počala růst. Viděla vznikat oceány, pevniny, vrásnit horské hřbety, i jejich posléze zvolna mizení; zakusila vzestupy a pády nesčetných rostlin, živočichů. Světlo pravidelně se měnilo v soumrak, a naopak. Země, pamětlivá počátečního Tajemství, nebránila příchodu člověka. Den a slunce učily dychtivosti po světle, pokrmu. Noc zvedala oči ke hvězdám, k duchovnímu naplnění. Vesmír spolu se Zemí stvořily duši. Ač křehcí, přejeme si být pevní, a jsme nedokonalí v touze být moudří. Tak plyne čas. Zdánlivě nekonečný.

Mluví k vám Helen. Člověk. Prosím, nezašlápnout, neohýbat, neničit. Nerozkládat. Jsem jedna z mnoha miliard lidí planety Země. Jsem jejím dítětem, členem. Tak proč se cítím mezi všemi osamocena, sama? Nepatrnou částečkou v čase. Putuji spolu s ostatními s domovskou planetou sluneční soustavou, Mléčnou dráhou, řítíme se vesmírným prostorem, kde opravdické peklo není ani tak žhavé jako ledovou prázdnotou. Na dosah tepelné smrti. Absolutní nule. Tichu, v němž ani sněhové vločky nemohou žít. V nicotě zamrzá vše živé.

Svět, přes svoji výjimečnost a rozmanitosti oplývá jednou zvláštností. Je to snad přírodní zákon? Vnímám neustálý stereotyp, akci následuje reakce, nekonečný běh, řetězec reakcí, než zkolabují v podivný chaos, nebo zmrtvělé bezvětří. Uragán bezobsažného nekonečna. Zhroucení přítomnosti. Derealizace nadějí?

Přes plachou bezradnost snažím se o pochopení, porozumění - kromě základního přežití, usiluji o naplnění života. Důstojného. Na bázi člověka, bytosti, jež v sobě vystavěla touhu, přesahující emoční rovnici. Lásku. Nedosažitelný ideál, jenž dosažitelnou vůlí a intelektem žiji. Nedokonale. S pocity rozpačitosti, nejistoty, smutku. Zklamání? Ze sebe. I se soucitem s potřebami člověka. Představy, jimiž vytlačuji úzkost, chlad, i když svět kolem křičí křiklavými barvami, nebo naopak utápí se v ponuré šedi. Ideály, jež vyvádějí ven, pryč ze světa instinktů, pudů, soupeření, kdo z koho, kde spolupráce je převážně výstrahou a nutností, jak přebít, přechytračit druhé. Urvat si kousek pohodlí. Mluvím o světě lidí, přestože marně si o sobě představujeme něco jiného.

Nikdo by přece neměl tu drzost, aby si tohleto vymyslel. Takové absurdity se dějí jen ve skutečnosti, ne ve smyšlenkách. Životy jsme si sevřeli železnou obručí, mřížovím, ukovaným z jedině správných názorů a morálky. Stavíme si vězení a uzavíráme se v něm. Zrazujeme vlastní touhy. Podřizujeme se řádu a zvykům, jež vymažou i zbývající zbytky svobody, z člověka udělají pouhý stroj. Masu. Nic. Nikoho. Stín. Kdysi se takové "nic" nazývalo otrokem. Jsme otroky tak zvaného pokroku. Jsme civilizací vykradených duší. Nevnímáme stromy, květiny, oblaka na nebi. Jen když má pršet, abychom nezmokli. Nevnímáme východ slunce. Nevnímáme úsměvy. Někdy. Chvíli. Ne. Vůbec ne. Jediným skutečným právem je bolest. Bolest touhy za zavřenými dveřmi domnělé svobody. Svobody na tlačítka. Binárního kódu, jedna nula. Ta skutečná, vznešená svoboda, tam, někde mimo náš omezený prostor, jaká vlastně je? Neunesli bychom ji? Nebo možná ano, ale za cenu nejvyšší. Ztráty sítí a zhroucení vztahů. Změny sebe sama. Je oběť dostatečná k osvobození? Každou minutou rozptylujeme se do ztracena. Duchovně i fyzicky. Ve světě, ve kterém žijeme, hroutí se nám planeta naší duše. Přicházíme o její slunce, poezii. Bezcílný je rituál života. Přesto někteří stále ještě někam jdeme. Kam? Patrně nějaký cíl je, protože proč jinak je cosi, co nepřekonatelně nutí nás jít a jít...? Nohy boříme do prachu a zrakem pátráme v mlžinách rozbitého obzoru.

Autor Helen Zaurak, 23.01.2016

Přečteno 552x

Tipy 10

Poslední tipující: enigman, jitoush, básněnka, Amonasr, A42, Nikita44

Komentáře (15)

Komentujících (7)

Doporučit (0x)

Tisk

Komentáře

já bych to neviděl tak černě mnoho lidí se věnuje skutečně zajímavým věcem...

25.01.2016 11:38:43 | enigman

Jsem ráda, že vnímáš jinou realitu... Děkuji Ti, Enigmane :-)

25.01.2016 20:52:05 | Helen Zaurak

...Vyjádřila si to i za mě,milá Helenko.....souzním...a takových
souznělých je jistě povícero......Ji./úsměv/Jsem ráda,že mohu
"sledovat" Tvé myšlenkové pochody.....že mohu porozumět......
P.S.A líbí se mi Tvé používání jazyka,jasné,plně "zurčící"....../úsměv/

23.01.2016 19:36:20 | jitoush

Nevím, Jituško, text je delší, zítra vložím snad další část... dala jsem si s ním hodně práce, nicméně, některé části jsou nejednoduché... nu, uvidím, jaké bude přijetí... ale ráda bych ho tu, na Literu, také měla :-)
Moc Ti, Jituško, děkuji :-)

23.01.2016 19:46:49 | Helen Zaurak

....jen se neostýchej...ať je to celistvé....každý z nás má tu
svoji jedinečnou "optiku",své vidění světa....takto se vzájemně
obohacujeme,inspirujeme...nemusíme,ale můžeme a to je velká výsada...Ji.

23.01.2016 19:51:40 | jitoush

Je mi dobře při Tvých slovech, krásný večer, Jituško :-)

23.01.2016 19:53:56 | Helen Zaurak

pozor nerozšlápnout...

23.01.2016 19:10:05 | básněnka

Ani mravenečka!
Děkuji Ti, Ivanko :-)

23.01.2016 19:36:04 | Helen Zaurak

Nádherný "manifest", Helen, a tak nesmírně aktuální. Kéž by to tak jako Ty cítilo stále víc lidí. Věřím, že tomu tak i bude, myslím dokonce, že se už postupně i rodí "nové" poznání tohoto druhu, že není nic ztraceno a že postupná duchovní obroda je nevyhnutelná... Díky za to :-) ST

23.01.2016 16:31:28 | Amonasr

Tvůj vřelý komentář mě nesmírně rozehřál na duši :-)
Nečekala jsem tak příznivou odezvu, text považuji za obtížnější.￻￻
Ze srdce Ti děkuji, Josefe, mám velkou radost, moc a moc :-)

23.01.2016 18:13:07 | Helen Zaurak

Když jsi mi promluvila z duše, Helen, tak jsem ani jinak reagovat nemohl - ještě jednou děkuji za to, jak krásně a s jak hlubokým citem jsi to vyjádřila :-)

23.01.2016 18:25:44 | Amonasr

Zajímavé zamyšlení, ale myslím, že ty sama a tvá tvorba je důkazem, že takoví úplně nejsme.

23.01.2016 11:09:46 | A42

Děkuji Ti, Zdeničko, moc Ti děkuji za Tvoje milé zastavení... jsem úplně stejná...

23.01.2016 14:14:22 | Helen Zaurak

Perfektně napsaný Helenko, je v tom tolik uchopené pravdy...bez kompromisu ST :-)

23.01.2016 10:01:31 | Nikita44

Milá Nikitko, děkuji Ti ze srdce za přečtení mého textu, moc mě těší, děkuji!
:-)

23.01.2016 10:03:38 | Helen Zaurak

Rozbitý obzor - Prolog / 1. (5)

Rozbitý obzor - Prolog / 1. (5)

Uživatel

» Přihlásit se

» Registrovat

Autoři online (5)

Návštěvnost