Za cvalu a poetického odpoledne

Podobné prožitky bychom měli uchovávat v truhlici, pokladnici paměti.

Nebeský tvůrce pro dnešní den modré nebe citlivě doplnil zlatými závěsy, osázel chomáčky hedvábí…Chladivý vítr skotačí na střechách domů, ohýbá mladé stromky, laská ty staré, strhává do víru tance igelitové pytlíky ze svačin školáků.

Vdechne - li pel, sáček takto lehce naditý vyhlíží jako balónek z pouti. Letí vzduchem podobně jako chmýří.

Tak dobře se dnes dýchá, mám chuť do života jako již dlouho ne. Tuším, je to jen do doby, než mě semelou mlýnské kameny klientů, rutina, požadavky vedení v novém angažmá.

Zatím je pátek, jsem odpočatý, porost hlavy lehce rozevlátý.

Jsem tady a teď, ničím neobtěžkán, nikdo mi již týdny nevolal. Mimo klid, může člověk snadno propadnout pocitu nepotřebnosti, neužitečnosti. Ale zase přijde dril, stovky hovorů…

Zamířím ze slunného odpoledne k místní jízdárně. Jezdecký oddíl, kde je možně vidět na tři desítky parkurových koní.

Tak dobře je mi dnes, zhluboka mohu dýchat. Hle, zelená vrata široce rozevřená, neklamně zvou k návštěvě.
Hned za vraty dvě cesty do tvaru písmene V, zhutněné kočičími hlavami. Rozejdu se vpravo k subtilní budově s brizolitem. Zvlněné kočičí hlavy naklánějí libovolně mé kotníky.
Po pár krocích od budovy směrem ke mně šly ve vysokých jezdeckých holinách a rajtkách dvě šestnáctileté koňákyně.

Jedna byla tak o krok v popředí, těsně přede mnou, mi umožnila pár temp kraula ve svých oříškově hnědých očích. Usmála se za nachových ďolíčků ve tvářích, ke všemu cudně pozdravila:

„Dobrý den“

Nejistě jsem odpověděl, nabyl zřetelného přesvědčení, ano jde o mimořádně dobrý den!

Byla tak milá…

Obě dívky v ušlechtilých černých nablýskaných holínkách i těsných lesklých rajtkách!

V mžiku byly obě poupata za mými zády.

Za krčící budovou bylo možné nalézt výběhy a v nich sluncem nadšená hříbata, která v rozbředlé hlíně smáčela svá těla. Oslava života zde na Zemi! Imponovala mi jejich hravost.

Vystoupal jsem znovu po kočičích hlavách, minul vrata, prudce zatočil k rozlehlé budově, kde rovněž měli ustájené koně. Po nesmělých dotecích několika koňských hlav mě něco uvnitř hlavy ponoukalo:

"Pohlédni za budovu!"

A byla to rada nad zlato.

Naskytla se mi scéna jako z velkofilmu.

Přede mnou byla rozlehlá ohrada s dvojicí vysedávajících slečen na hřbetech koní…

Právě ta hnědooká několikrát projela v mé těsné blízkosti.