Setkání / 5. (5)

Byl nehmotný jako proud fotonů, dosvit velkého třesku, odlesk stvoření,  neviditelné světlo, mikrovlny. Přicházel rovnoměrně ze všech směrů oblohy. Přízračný. Tajemný. Z počátků vesmíru. Vytvořil si od těch dob ohromující pavučinu kvantových spojení, která každou věc spojuje i s těmi nejposlednějšími částečkami hmoty v nejvzdálenější galaxii. Když prostupoval vědomím, cosi v mentální struktuře přijalo jeho jemné záření, poselství, vzkaz. Myšlenka. Chvějíc se, pocítila jsem výjimečnost chvíle, posvátný okamžik, kromě mě jej nezakusil snad dosud nikdo na světě. Byla jsem připravena, že absolutně všechno bude jinak. A tak mě překvapila jednoduchá srozumitelnost. Vlastně myšlenka byla úplně obyčejná. Až jsem se lekla!

 Nedokážu změnit svět. Nedokážu zastavit lidskou bídu, bolest, příkoří. Nedokážu nastolit  lásku, vážně to nedokážu.

Tu zahlédla jsem bílý květ. Až z nejzazšího cípu vesmíru. Nikdy jsem podobnou rostlinu neviděla. Abstraktní, fraktální, lilie vektor. Křehce krásná. Houževnatá, vytrvalá. Vítr ji nesehne, bouře nezdolá. Z posvátné knihy Pozemšťanů znám zmínku o stromu poznání a jeho ovoci. Květina, kterou mi daroval mimozemšťan, je symbolem cti, morálky. Zahubí ji smutek, neláska, ubližování. Zapomnění. Voní s dobrou vůlí, vzkvétá úsměvem.

Myšlenka pokračovala. Nemohu změnit svět, ale mohu něco udělat pro jedince, pro sebe. Žít čestně a důstojně. S pokorou. Čím déle a poctivěji budu na sobě pracovat, tím náročnější si mohu klást cíle. A ty pak něco přinesou. Když budu mít štěstí... lásku. Práce a láska jsou nejsilnějším přirozeným prožitkem. Nejvyšší hodnotou. Možná z vnějšku žádného smyslu nemá, ale z jiného pohledu, proč ji spíše nepřijmout, než zavrhnout? Stojí za úsilí, i s bolestí, kterou s sebou přináší. Je také ale nebem.

Začala jsem s Ním komunikovat, povídat si, snad jsem ho znala odjakživa,  jen ve mně dosud mlčel, nebo jsem ho neslyšela. Mohla jsem si ho představovat, jak jsem chtěla, nebylo žádného omezení. Byl proudem fotonů, který zanechal stopu při průletu slabým elektromagnetickým polem v mozku, mysli. Byl skutečným mimozemšťanem. Pojmenovala jsem ho Ťuiíl, podle laskavé bytosti z jiného světa, sci-fi, jež z dětství utkvěla mi v paměti. I můj mimozemšťan byl laskavý. Ukázal mi způsob cesty.

Po nějaké době. Zaslechla jsem veselé halekání, vlastně, jemně divoké vrčení! To můj přítel eskymák, nebo také Vlk samotář, mohutný a silný, čestný, chápající, přece s lidskými vlastnostmi. Vrátil se z jiné výpravy. 

-

Smála jsem se. Šťastná. I když možná neporozuměla.