Setkání / 5. (5)
Setkání / 5. (5)
Byl nehmotný jako proud fotonů, dosvit velkého třesku, odlesk stvoření, neviditelné světlo, mikrovlny. Přicházel rovnoměrně ze všech směrů oblohy. Přízračný. Tajemný. Z počátků vesmíru. Vytvořil si od těch dob ohromující pavučinu kvantových spojení, která každou věc spojuje i s těmi nejposlednějšími částečkami hmoty v nejvzdálenější galaxii. Když prostupoval vědomím, cosi v mentální struktuře přijalo jeho jemné záření, poselství, vzkaz. Myšlenka. Chvějíc se, pocítila jsem výjimečnost chvíle, posvátný okamžik, kromě mě jej nezakusil snad dosud nikdo na světě. Byla jsem připravena, že absolutně všechno bude jinak. A tak mě překvapila jednoduchá srozumitelnost. Vlastně myšlenka byla úplně obyčejná. Až jsem se lekla!
Nedokážu změnit svět. Nedokážu zastavit lidskou bídu, bolest, příkoří. Nedokážu nastolit lásku, vážně to nedokážu.
Tu zahlédla jsem bílý květ. Až z nejzazšího cípu vesmíru. Nikdy jsem podobnou rostlinu neviděla. Abstraktní, fraktální, lilie vektor. Křehce krásná. Houževnatá, vytrvalá. Vítr ji nesehne, bouře nezdolá. Z posvátné knihy Pozemšťanů znám zmínku o stromu poznání a jeho ovoci. Květina, kterou mi daroval mimozemšťan, je symbolem cti, morálky. Zahubí ji smutek, neláska, ubližování. Zapomnění. Voní s dobrou vůlí, vzkvétá úsměvem.
Myšlenka pokračovala. Nemohu změnit svět, ale mohu něco udělat pro jedince, pro sebe. Žít čestně a důstojně. S pokorou. Čím déle a poctivěji budu na sobě pracovat, tím náročnější si mohu klást cíle. A ty pak něco přinesou. Když budu mít štěstí... lásku. Práce a láska jsou nejsilnějším přirozeným prožitkem. Nejvyšší hodnotou. Možná z vnějšku žádného smyslu nemá, ale z jiného pohledu, proč ji spíše nepřijmout, než zavrhnout? Stojí za úsilí, i s bolestí, kterou s sebou přináší. Je také ale nebem.
Začala jsem s Ním komunikovat, povídat si, snad jsem ho znala odjakživa, jen ve mně dosud mlčel, nebo jsem ho neslyšela. Mohla jsem si ho představovat, jak jsem chtěla, nebylo žádného omezení. Byl proudem fotonů, který zanechal stopu při průletu slabým elektromagnetickým polem v mozku, mysli. Byl skutečným mimozemšťanem. Pojmenovala jsem ho Ťuiíl, podle laskavé bytosti z jiného světa, sci-fi, jež z dětství utkvěla mi v paměti. I můj mimozemšťan byl laskavý. Ukázal mi způsob cesty.
Po nějaké době. Zaslechla jsem veselé halekání, vlastně, jemně divoké vrčení! To můj přítel eskymák, nebo také Vlk samotář, mohutný a silný, čestný, chápající, přece s lidskými vlastnostmi. Vrátil se z jiné výpravy.
-
Smála jsem se. Šťastná. I když možná neporozuměla.
Někdy nemohu přijít na to, jak moc je život takovým, jakým ho vidět chceme. Jsou okamžiky, kdy může být až nemožné žít podle vlastních představ. Upřímného cítění. Přes všechnu snahu, činy a úsilí. Potom nezbývá než prozkoumat znovu cestu. Nespočívá ani tak v hledání jiných krajin, jako v tom, dívat se srdcem, ale také rozumem, rukama, celou svou bytostí. Poznat podstatu. Být otevřeni novým pohledům. S pocitem napojení na něco, co nás přesahuje.
Rozhodla jsem se. Život je půvabným, když uskutečňujeme své nápady. Ať jsou jakkoli bláznivé!
Pro jednu věc musím utéct
z města až k mrakům vyhořelého,
ze světa bludných soch
pod purpurovým nebem.
Musím najít svůj sen.
Posbírat ještě za rosy veselé myšlenky,
poštěrchat vzpomínky,
a vrátit se za tebou ke skále z vápence.
Vzít znovu do ruky kamínek pro štěstí
s maličkým trilobitem, jenž spolu jsme kdysi našli.
Až sen zas objevím, vím - zavýsknu radostí.
Vezmu kamínek do dlaní a poběžím,
daleko daleko,
kde vody se řinou sytou zelení.
Hodím kamínek po proudu potočním,
jak žabka poskočí,
jeden, dva, hop a třetí.
Tu paprsky v tříšti chladivého vlnkobití
odvrátí mi oči.
Maně tak budu počítat ještě chvíli,
než kamínek klesne ke dnu,
navždy a navěky...
~
Ten příběh je pro tebe. Pro tebe, kdo ses ocitnul v mém životě, a navždy zůstaneš, ať se stane cokoliv. Neboť, když už jsme se potkali, zamilovala jsem si tě. Vím, kdo jsi. Jsi nejúžasnější dobrodružství, jaké žiju.
víš kolik štěstí
vejde se do dlaní
když za ruku
mě bereš?
víc než světla
slunce nebe
a v čase nočním
hvězdy v něm!
tehdy skrz tvé dlaně vidím
něžné a smělé
tajuplné nahé srdce
v tvoje nahé srdce šeptám:
mám tě ráda
můj milý
Epilog.
Pokud nějaký skutek nám přinese radost, a nejen krátkodobou, ale kdykoliv si jej uvědomíme, vzpomeneme, máme z něho potěšení, je to dobré. Pokud nikoli, znamená to, že byl nesmyslný. Mám radost, že jsem dokázala napsat, co cítím. S vědomím že, obecně, mezi pozorovanou skutečností a výpovědí neexistuje jednoznačná a nezpochybnitelná souvislost. Věřím, že k textu se ještě vrátím. Až napadne sníh. Očekávám pozvání, snad někam blízko k severnímu pólu. Eskymo vynalezli totiž Eskymáci.
Hans Zimmer - A Way of Life
Autor Helen Zaurak, 31.01.2016
Přečteno 597x
Tipy 10
Poslední tipující: jitoush, Amonasr, Kett, Frr, poeta
Komentáře (8)
Komentujících (4)
Doporučit
TiskKomentáře
.....Milá Helenko....víš...cítím dojetí...vnímám skrze text Tebe
a Tvůj svět....Tvé vnitřní dítě radující se,bezprostředně se projevující
se srdcem na dlani a zároveň dospělou ženu,která ví ,co chce,má ráda
a miluje,žije......je to inspirující......DÍKY.....JI./úsměv/
31.01.2016 21:08:07 | jitoush
Jituško, to já děkuji Tobě, a také cítím dojetí, ani nevím, jak poděkovat, abych byla slyšet až k Tobě.
Moc a moc Ti děkuji, ano, cos napsala, přála jsem si do textu vložit...
Připomněla jsi mi slova arabského básníka, kde hovoří o přátelství:
"Váš přítel je odpovědí na vaše potřeby."
Ze srdce Ti děkuji, milá Jituško.
Děkuji, mám radost! :-)
01.02.2016 19:38:33 | Helen Zaurak
Ano, dokázala jsi to a skvěle :-) ST a jde do oblíbených :-)
31.01.2016 12:10:51 | Amonasr
Mám obrovskou radost, protože věřím :-)
S pokorou děkuji, Josefe :-)
31.01.2016 19:01:27 | Helen Zaurak
a tak mi tu v opuštěnym kvartýře nečekaně vykvetla v popelníku plném vajglů bílá květina astrálních vůní..díky za ní, Bárko siderická..ST :-DDD*
31.01.2016 09:06:48 | Frr
Ta květinka u Tebe mě velmi těší, rovněž děkuji Ti za ni, a neopomeň, občas si přivonět a postarat se o ni! :-))
Krásný den :-)
31.01.2016 09:57:02 | Helen Zaurak