Nástrahy i pozitiva cestování

Únor.

Je několik stupňů do plusu.

Po mnoha letech znovu začínám cestovat vlakem - za prací… Podobně jako kdysi.

Prožívám prvotní okouzlení zdánlivě nepoznaného. Do temnoty rána svítí desítky luceren pověšených pod starým přístřeším vzepjatým nad perónem. Zdálky vyhlíží kterak lampiónový průvod.

Mé jindy strnulé mimické svaly ve tváři rozehrají cupitající dívky na vysokých podpatcích nebo vysoké platformě.

Šťastně se usmívám...

Na ranní spoj nakonec přicházím včas, také proto, poněvadž jsem část cesty vyklusával.

Ve vlaku kvapně strhávám ze sebe bundu, sako, tenký pulovr bugatti, ale už je pozdě. Košili mám přilepenou na těle od ramen až pod lopatky a vepředu až po okraj hrudního koše.

Mno, to je „hezké“ jsem mokrý jako klouzek a celý pracovní den mám ještě před sebou.
Co na odér mého těla řeknou kolegové, či kolegyně?

Jsem v bodě, z něhož není návratu!

Značně orosen, nemám ani odvahu se opřít. Ležérně odhodím svetřík na opěradlo vedle sebe.
Záměrně si ve vlaku volím dvou sedačku, abych náhodou neseděl naproti bytosti plných tvarů, na níž bych nezkrotně civěl.

Tato sedačka je asi metr vzdálena od schodů do druhé etáže vagónu. Mám proto dostatek místa na nohy.

Ano, jsem podsaditý strýček, který má rád svou komfortní zónu nedotčenou.

Asi v půli cesty, kolem mě prošla černovlasá v černé bundě.

K mému překvapení zamířila k sedadlu v těsné blízkosti zcela prosklených dveří.

Natočila se tváří i hrudí směrem ke mně.

Jala se snímat v mírném předklonu bundu, pod nímž měla tenký černý svetr s vybráním do tvaru podkovy. Stejné vybrání mělo i její triko. Je možné konstatovat, že na zimní měsíc, kterým únor bezpochyby je, odhalila přítomným nezvykle velkou část své růžové pokožky.

Protože se jí nedařilo vyprostit předloktí z levého rukávu, umožnila mi
pohled na její smyslně rozhoupané vnady...

Takové cestování mě bude bavit!