Z fabriky

Drobná postava ve tmavém kabátku se zastavila před branami továrny.
Byla to mladá dívka, sotva sundala z hlavy kapuci, vítr jí rozfoukal dlouhé vlasy. Rychle je stáhla do gumičky. Tmavé oči upřela na vchod a vzdychla.

Odevzdaně udělala těch několik kroků...

„Zde odevzdáš svou identitu.“ ozval se hlas.

Dívka přikývla. Nyní zapomene své jméno, kdo je a stane se Nikým.

„Opakuj po mně.“ vyzval ji hlas „Nemám zde žádného jména. Nezáleží na mně, stávám se pouhou číslicí. Neodnesu si žádných vzpomínek.“

„Nemám zde žádného jména...“ tiše opakovala dívka „Nezáleží na mně, stávám se pouhou číslicí.“zachvěla se, ale oči se začaly pozvolna zakalovat, brzy bude hotovo „Neodnesu si žádných vzpomínek.“

„Necítím lidské bolesti. Udělám co po mně budou chtít.“

„Necítím lidské bolesti.“ dívala se skrz dveře, už je neviděla „Udělám, co po mně budou chtít.“

„Kdo jsi?“ zeptal se nyní hlas.

Venku z továrny se jmenovala Li Tchi. Byla studentka, kdysi chtěla být doktorkou. Chudinka Li Tchi, nikdy nebude tím, čím chtěla, skončila tady, mezi odpadem...
Ne, že by si to snad ona myslela o všech těch, které viděla okolo, to sebe samu tak vnímala, ona jediná tu byla opravdu bezcenná... Měla ta slova, tohle mínění, vryté do srdce. Ty ostatní, ty nevnímala a pokud by o nich přemýšlela, litovala by, že musí tuhle práci dělat. Všichni by si zasloužili lepší...

„Nikdo.“ odpověděla pevně.

„Jak se cítíš?“

„Nyní nemám žádné pocity. Nezáleží na mně. Jsem pouze robot.“

„Správně. Až opustíš tyto dveře a vyjdeš do světa?“

„Zapomenu, co se dělo uvnitř.“

Pak se vchod otevřel a dívka vešla.
Teď nevnímala, měla prázdný pohled. Automatika, šatny, chodba, obrovská hala plná rámusu a linek. Jde k pásu. Stoupne si tam a dělá vše, co jí řeknou...

Čas zde utíká jinak. Od chvíle, kdy stála venku, kdy ještě byla Li Tchi s úsměvem na tváři, jako by utekl rok. Kdy to bylo? To už je tak dávno... Teď je jiná. Když jí začne téct krev z rukou, jako by se za tou mlhou v pohledu objevila opravdová ona, je ohrožena ta bezejmenná, poslušná identita, ale v hlavě se rychle ozývá: „To nejsi ty. Ty tady nejsi. Tohle nejsi ty. Nekrvácí ti ruce. Takhle jsi neskončila. Ty ne.“ A ona se opět vypíná...

Ty hodiny jsou nekonečné. Robotce je zle, je unavená, nesnáší tu práci, která nemá smysl, je degradující a bere jí kousek života. Ale nikoho to nezajímá. Tady ne. Je jedno, jestli tu je, nebo není.
Proto se taky identity zbavuje. S nikým nemluví. Stejně to není ona, kdo tu takhle maká. Nikdo ji tady nesmí znát, ona také nikoho nechce. Tenhle svět není pro ni. Nechce tu být. Musí.

Konečně je konec. Vyjde ven, stejně, jako ti ostatní a konečně se volně nadechne, rozpustí dlouhé černé vlasy a ty zavlají ve větru. Oči zjasní. Je tady Li Tchi...
Ohlíží se na továrnu s úsměvem. Není to tak hrozné, vlastně docela v pohodě, říká si. Akorát, že si z těch osmi hodin pamatuje jen málo. Asi je to únavou. „

Tak co ta tvoje práce?“

„Jo, dobrý. Jde to tam.“

„Proč jim takhle berete identitu, vždyť to je strašné?“

„Jinak by se zbláznili. Sami by o to přišli škemrat. A tahle malá obzvlášť.“

Je tu jiný pracovní den. Li Tchi už je zase robotem, stojí na seřadišti a čeká. Odevzdaná, je jí naprosto jedno, co bude... Jako vždy se vypnula, zbavila identity, je z ní pouhá loutka.

„L8“ zazní směrem k ní, tak si poslušně zvolí linku a odejde tam. Mechanicky bere rukavice, čepici, stoupne si k pásu, čeká. Osmihodinový stav mimo sebe začíná...

„Dívkou se staň...“ ozve se najednou v její hlavě ženský hlas.

Polekaná robotka sebou trhne a rozhlíží se.
„Ne!“ brání se v duchu „To nemohu, vždyť mě potom nic neochrání. Kdo jsi?“

„Jsem tvá vedoucí. Na této lince nemusíš být robotem... Dívkou se staň...“

Hledá očima jasně žluté triko, znamení vedoucích na lince. A nachází. Má vážný výraz a velmi tmavé oči, jsou také vážné. Dívá se.

„DÍVKOU SE STAŇ!“ zní jasně a rozhodně.

Najednou se mlha v očích mladé dívky jakoby rozplyne a ona překvapeně zamrká. Vnímá lidi kolem, vnímá najednou hlavně sebe. Je tady... Vrátí se očima k té vedoucí a opatrně, jako by se ještě bála, se na ni usměje. Opatrně, ale doopravdy. Li Tchi se ocitla ve fabrice a není jí tu zle... Paní vedoucí se také pousměje.

Jak se asi jmenuje, napadá dívku a právě v tu chvíli se ozve zavolání: „Marto!“ a vedoucí s viditelným povzdechnutím reaguje. Takže paní Marta... Přijde potom ukázat té nové pracující síle, co má přesně dělat, skoro spolu nemluví, ale Li Tchi k ní stejně cítí vděk i náklonnost. Ona je lidská... A Li Tchi ráda udělá, co bude po ní chtít.

Když v půlce první části směny přijde, aby ji na chvíli vystřídala, děkuje jí potom, ale podle Marty není za co děkovat... Li Tchi ale ví, že tohle není standard... Najde pro ni pozici, když už si ji na linku vzala... A pak, když směna končí, všechny pochválí za odvedenou práci, za vynaložené síly, všem poděkuje...

„Jste skvělá vedoucí linky, paní Marto...Vážím si vás. Moc si vás vážím...“ vysílá Li Tchi směrem k ní, povídání jí moc nejde... A doufá, že ji slyší.

Když je potom Li Tchi na jiné lince, kde k ní zase přistupují spíš jako k věci a kde by se měla stát zase robotem, už to moc nejde.
Před vchodem neodevzdala identitu, protože měla přání – a roboti přání, touhy, nic takového nemají, proto ani necítí zklamání, vztek a smutek.
Ona si přeje, má linku, kde chce být a vedoucí, kterou preferuje před ostatními.
A tak zůstane dívkou i za dveřmi haly.
Je tu naštvaná, asi i smutná, nechce tu být.

„Marto, Marto, co jsi to zase provedla??“ zní hlas, zbavující většinu zaměstnanců zde identity, v hlavě té podivuhodné vedoucí „Vždyť jsi jí jen ublížila, jen se na to podívej. Proč to těm duším děláš?“

„Neublížila.“ nesouhlasí paní Marta a tajuplně se usmívá pro sebe, věčně tomu hlasu odporuje „Možná jí teď není nejlíp, ale já jí neublížila. Dala jsem jí naději, že i tady existují místa, lidé, se kterými to je lepší a kde se může cítit docela dobře. A to je hodně. Ona to teď ví. S tím se tu bude žít líp, než s bezradným zoufalstvím z toho, že tu nic takového není...“

A měla a má pravdu.