vrby

Nevím, jestli ještě vůbec jsem. Nepoznávám se. Svět kolem ubíhá a já už nedokážu a nechci držet tempo.

Všechno kolem je jen šum, film, který mi ubíhá před očima, ale do kterého nepatřím. Nerozumím lidem, jejich pohnutkám, ani smyslu, který ve svém jednání vidí.

I tak stále odpovídám, když jsem tázána a pracuju, když se to ode mě očekává.

Nechápu ale proč.

Jsem  v minulosti. V rozhovorech, útržcích toho života, který jako by pořád čekal někde, kam mi už nikdy není povoleno vstoupit. A přitom tam částí sebe stále zůstávám.

Neumím žít tam.

A neumím žít tady.