zůstávání

Nevím, proč to píšu, vím, že si to nepřečteš. Ale koukat se nahoru na nebe je úplně stejná blbost, a dělám ji, tak proč ne tohle.

 

 

Čím míň mě je, tím víc se nenávidím. Asi by to mělo být opačně, myslela jsem, že to bude fungovat tak, jako dřív. Ale nefunguje.

 

 

Víš, vzpomněla jsem si na jednu holku, z tý doby, když jsem byla na tamtom místě, kde jsem být nechtěla. Vždycky to dělala do kyblíku. Takovýho malýho plastovýho. Nikdy nezapomenu na to pleskání o dno. A to, jak mi přišla strašně nechutná. Ale jen do tý doby, než jsem si uvědomila, že jsem vlastně úplně stejná. Hodně na ni teď myslím. I na jiný lidi, který mi prošli životem.

 

 

Taky jsem měla trávu. Po hodně dlouhý době.  Našla jsem ji, když jsem se hrabala ve věcech, abych se nějak zaměstnala. Tentokrát jsem si ale nachystala spoustu salátu. To abych nedělala zas nějaký blbosti.

 

 

Je to všechno tak strašně absurdní. Občas se dokonce přistihnu, že tajně doufám, že se vzbudím. A bude to zase jako dřív. Vlastně na to čekám každej den.

 

 

Bývá mi hodně smutno. Mám pocit, že mi chybí lidi. Ale když mezi ně jdu, nepřeju si nic jinýho, než být zase doma. Jako bych se už nedokázala přizpůsobit těm rozhovorům, který vedou. Sedím, poslouchám a snažím se. Opravdu se snažím. Ale nejde to. Nerozumím jim a oni nerozumí mně.

 

 

Bojím se, že některý věci se prostě stanou jen jednou za život. A pak už nikdy.

 

 

Strašně se bojím. Že tentokrát už opravdu nevím, jak dál.