mosty

Vybavila se mi jedna věc od Gellnera. Včera večer, a od té doby ji nemůžu dostat z hlavy. Poprvé jsem ji četla asi někde na gymplu a už tehdy mi přišla jiná než ostatní. Vlastně Gellnera nemám ani moc ráda, až na tuhle jednu jedinou.

 

 

Přijde mi, že čas utíká rychleji, než jsem schopná vstřebat. A přitom si nedokážu vzpomenout na začátek. Jaké to bylo. Někde jsem viděla, že lidi zapomenou na to, co jim řeknete, ale nikdy nezapomenou, jak se u toho cítili. Mám pocit, že jsem zapomněla už všechno.

 

 

Vzdala jsem to.

 

 

Nebráním se, nechávám se vláčet tak daleko, jak to půjde. Už se nechci ozývat a bát se, že nakonec nikdo neodpoví. Takhle je to mnohem jednodušší. Dívám se dolů. Ne tak, jako dřív. Vidím teď věci jinak. A rozumím tomu, proč jiní ne.

 

 

Přesto je sleduju. Pokaždé, když tím místem procházím. A tajně doufám, že v někom zahlédnu náznak toho samého, co cítím já.

 

 

Jsem tak prázdná, že by se do mě daly vepsat stovky dějin.

 

 

Ale tvářím se. Jen tak navenek. Abych nemusela vysvětlovat. 

 

Má milá rozmilá neplakej…

 

 

To je ta věc.