užtěněkdotakchtěl

Opakuje se to. Už jsem to zažila. Jednou, možná dvakrát. A pokaždé je to o něco těžší.

 

 

Všechny ty věci, ty obranné mechanismy, které jsem si tak pracně dlouhá léta budovala, jsou pryč. Milovat znamená odevzdat se. Splynout s někým tak úzce, že přeberete část z něj do sebe.

 

 

Znamená to neopustit. Nikdy a za žádných okolností.

 

 

Poznala jsem tolik lidí. Těch, na úplné hraně, i těch, kterým by jiní jejich život záviděli. Ale v jednom bodě, v jedné konkrétní situaci, se všechno vždycky protnulo. Bez rozdílů.

 

 

Jsme úplně stejní, když se nikdo nedívá.

 

 

Mám jednoho přítele. Moc se nevídáme, ani nekomunikujeme. Nepotřebujeme slova, abychom o sobě věděli.

 

 

Když jsme se potkali naposled, už je to pár let, seděli jsme v malé čajovně, o které ví jen pár lidí, a kouřili dýmku a ještě něco, o čem přesně nevím, co to bylo. Na zdech tam mají takové dřevěné vyřezávané sošky lidí a zvířat. Na té naší byl nějaký muž s chobotem slona a červenýma očima. Jak se místnost postupně zaplňovala kouřem, chvílemi to vypadalo, jako by vycházel z jeho úst.

 

 

Moc jsme nemluvili, jen jsme tam leželi na zádech a sledovali ty červené oči. Myslím, že jsme si oba tehdy přáli tu stejnou věc. Bez ohledu na to, jak moc rozdílné byly cesty, které k ní vedly.

 

 

Včera jsem na tu sošku náhodou znovu narazila. V jiném městě, na úplně jiném místě a po tolika věcech, které se od té doby staly.  A poprvé, za dlouhou dobu, jsem dokázala pojmenovat to, co v sobě už tolik týdnů nosím.

 

 

Jsou to ty stejné pocity, jako tehdy. 

 

 

Všechno se to opakuje. A všechno se to stane.

 

 

Úplně

 

 

Všechno

 

 

.