Zatrolený meloun

      K něčemu se přiznám. Mám rád hrušky. Nerad je kupuju, raději je dostávám. Minule jsem si je ale musel natrhat sám a přiznám se, že se při vzpomínce klepu ještě teď. Jelikož se má milovaná maminka, pro mě z neznámých důvodů, ve svých 75 letech odmítla vrhnout mezi větvoví, musel jsem popadnout žebřík a vetknout ho mezi kostrbaté větve sám.

   „Chceš hrušky?“

   „Pár bych si jich vzal.“

   „Tak si je natrhej!“

   Je na mě neskonale krutá. Je známou věcí, že nejlepší plody bývají na vrcholech stromů, kam se většinou odváží jen zpěvné ptactvo a loni i já.  Ptactvu to dělá dobře a oblažuje okolí svými trylky. Já z toho mám děs a udivuji náhodné svědky svou neobvyklou bohatou slovní zásobou. Větve jsou dosti nepoddajné, rostou všude a žebřík se jimi jen těžko prodírá, aby zaujal, alespoň částečně, bezpečnou polohu. Všude do vás ty dřevěné mrchy píchaj, lezou vám za košili a osahávaj vám zadek. Ani nechtějte vědět, kam všude se snaží dostat. Občas některá z nich povolí a uvolní tak místo žebříku zrovna v okamžiku, kdy se natahujete na tu nejvyšší a nejkrásnější buclatou krasavici. Nastává částečný propad do koruny a srdce se zastaví. Vám pak nezbývá než si zapálit a čekat, jestli naskočí. A to vůbec nemluvím o samotných plodech, které se čas od času samovolně oddělí a dopadnou vám s přesností na milimetr přímo na kebuli! Nebo, při vší opatrnosti, se člověk občas zase opře o nějaký ten shnilý kousek, který pak dokonale ulpí na šatstvu a drží se ho pak jako hovno košile. Ruce poškrábaný, vanilky rozklepaný a plný roztodivných křečí ve svalech, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám. Zážitek jako hrom. Všechno mě bolí. Mám divoké sny. Ruce se mi třesou. Dám se na melouny.

     Á propos, melouny.

   I zde se najdou úskalí a také je nelze zcela opomenout. Když jsem nedávno spatřil mamutí bednu plnou zelených melounů ve slevě, vrhnul jsem se na ni skokem pantera, popadl nejbližší a snad i největší a znalecky na něj poklepával a tvářil se jako odborník z melounových plantáží. Stejně jsem zjistil prd, krom toho, že i ve slevě by mne stál celé jmění a skromně popadl menší kousek. Vydal jsem se s nadšením toho „chlapíka“ převážit a označit etiketou pro paní pokladní, která mě minule pokárala za nezvážený zázvor a to způsobem, že by si ode mě pes ani kůrku nevzal. Trčel jsem ve frontě na váhu s melounem na vztyčené ruce jako číšník s platem piv. Jakási babka s položenými zelenými jablky na stříbřité podložce váhoměrky neskonale dlouze zírala na obrázky a hledala již dávno nalezené. Umně vymalovaný obrázek zelených jablíček na ni svítil z displeje jako stowattová žárovka. Nic. Dáma obrázek ignorovala a tvrdošíjně odmítala. Asi se jí nelíbil a hledala hezčí. V tom se má dobrotivá a dostatečně již nasraná dušička rozhodla nebohé stařence pomoci. Naklonil jsem se, ťukl na tlačítko se zelenými plody a zapomněl přitom na gravitaci. Meloun se na otevřené dlani zakymácel, pohnul vpřed a zamířil si to k nablýskané dlažbě. Měl jsem co dělat, abych ho divokým tancem těla zachytil dřív, než jeho rudý zrníčkový obsah vyhřezl na podlahu mezi pobavené zákazníky. V tom jsem si všiml zamračeného pohledu paní uklízečky od „rolby“. Zakroutila pomalu několikrát hlavou a její pevně sevřené rty nevěstily nic dobrého. Oddechl jsem si a rolbařka taky. Konečně jsem položil svého macka (meloun) na váhu. A pak to přišlo. Hledání. Zíral jsem nechápavě a s úzkostí v pohledu plaché laně na pestrobarevná vyobrazení ovocí jako babka přede mnou. Meloun žlutý, ne...meloun cukrový, taky ne...meloun galia a už jsem na konci. Sakra! Někde jsem ho přehlídl. Tak znova. Meloun žlutý, ne...meloun cukrový, taky ne! Když už se to opakovalo potřetí a já bezradně dál zíral střídavě na váhu a na frontu co jsem vytvořil za zády, naklonila se ke mně dokonale namalovaná dáma s bohatými vlasy od Shaumy, s řasami od Rimmela a s dobrotivou a již dostatečně nasranou dušičkou překlapla s nalepenými zlatomodrými nehty tlačítko na váze a zmáčkla vodní meloun. Pak se znalecky, ale shovívavě usmála: „Meloun je zelenina...“

      Výborně! Tak ještě ke všemu jsem úplnej debil!! Pak si zvážila své dvě mrkve v mikrotenu a odkráčela kamsi k jogurtům se sníženým obsahem tuku. Takže, když nakonec zvážím, že u melounu nemohu spadnout ze žebříku, pominu trable v řetězcích a to, že od stání, ohýbání a tahání mě z něj bolí záda a pak občas břicho a že v toaletní míse po nějaký čas plavou dokonale vyleštěná jadérka, tak je to opravdu velice chutná ZELENINA.