112

Někdy mi chybí břehy. Koryto, ze kterého bych se mohla vylít, když to potřebuju. Jsem lapená v tom svém malém světě, do kterého nemá přístup vůbec nikdo.

 

 

Někdy i pláču. Uvnitř, tiše, tak abych to neslyšela ani já. Stydím se za to. A taky se bojím.

 

 

Všechno může být použito proti mně. A vím, že jednoho dne bude.

 

 

Děje se to moc rychle, abych si dokázala zvyknout. Snažím se nedávat na řeči, nenechat se zranit slovy. Ale těžko bojovat.

 

 

Těžko bojovat.

 

 

Chybí mi pevné body a záchytná místa, se kterými to kdysi bylo o tolik snadnější. Nedává mi to smysl a jsem už moc unavená na to, abych se ho snažila dál hledat.

 

 

Otupěla jsem. Cítím to. Už se jen tvářím navenek, tak jak je to potřeba. Ale zevnitř se rozpadám.  Jsem mrtvá. Vydlabaná jako uhnilý strom. Už dávno neexistuju.

 

  

 

Občas se na sebe dívám zvenčí. A nepoznávám se. Všechny ty věci, které dělám, abych nezůstala na místě. Nejsem to já. Ani nikdo jiný, koho jsem kdy znala.

 

 

Některé věci mohou přijít v životě jen jednou. A pak, když najednou zmizí, zůstane po nich prázdno, které se už nikdy ničím nenaplní. A čím víc se budete snažit ho zaplácnout, tím větší a temnější bude.

 

 

Až vás nakonec pohltí úplně.