automat

Moje babička mívala na zahradě vždycky spoustu květin. Jako malá holčička jsem si tam hrávala. Nakláněla jsem se nad nimi tak blízko, že jsem měla vždycky úplně žlutý nos od pylu, nebo jak se tomu vlastně říká. Taky měla spoustu keřů, hlavně rybízových. Vždycky jsme společně trhaly rybíz, když uzrál, do proutěného košíku. Takového toho, jak ho mívají i ve starých filmech. Děda zatím něco kutil v kůlně nebo trhal okurky ve skleníku. To byla jeho pýcha. Okurky. I když jsem, jako každé dítě, zeleninu zrovna dvakrát v oblibě neměla, jeho okurky byly skvělé. Nakrájené na plátky, s trochou soli na stoličce pod třešní.

 

 

Když jsem byla starší, zahrada mě tolik nezajímala. Přišla mi jako ztráta času a chodila jsem tam jen, když se pořádala nějaká setkání. S přáteli babičky, s přáteli našich, s mými přáteli.

 

 

Nikdy nezapomenu na ten den. Mohlo mi být tak dvanáct, třináct. Byl to jeden z těch pozdně letních dnů, kdy je přes den ještě teplo, ale večer už od země cítíte chlad nastávajícího podzimu. Tehdy jsem na zahradu už skoro nechodila, jen při opravdu výjimečných příležitostech. A tohle byla jedna z nich. Oslava, už si nevzpomínám čeho. To se mi, v kontextu toho, co se za ten večer stalo, tak nějak vykouřilo z hlavy.

 

 

Byla tam spousta přátel, hlavně od našich. Třicátníci, pětatřicátníci a pak pár malých dětí. Vždycky pro mě bylo těžké být na takových oslavách. Máma mě měla hodně brzo, takže všechny její kamarádky měly děti o dost mladší. Nikdy jsem si s nimi nerozuměla. A bavit se s dospělými mi do určitého věku nedovolili. U nás se to tak dělalo.

 

 

Z těchhle důvodu jsem ani tentokrát nebyla příliš nadšená, že bych se něčeho takového měla účastnit. Další oslava, kde mě pošlou hlídat mladší děti. Sním pár brambůrků, nebo v té době vlastně už spíš nic. A budu čekat, až mě pošlou spát.

 

 

Nějak se mi povedlo vykroutit se z pozice chůvy. Schovala jsem se v zadní části zahrady, u rybízového keře, kde jsem jako mladší s babičkou strávila nespočet hodin jeho očesáváním. Vždycky jsem většinu kuliček snědla. Babička se smála, že takhle nezbyde nakonec vůbec nic. Což by mi nijak nevadilo, vzhledem k tomu, že nejčastěji se z rybízu u nás dělala šťáva. Kterou jsem bytostně nesnášela.

 

 

Tehdy večer ale na keři žádný rybíz nebyl. Babička ho pravděpodobně otrhala už dřív. Sama. Protože mně se na zahradu nechtělo. Jedna z těch věcí, kterých časem budu litovat. Ale v té době by mě to ani nenapadlo.

 

 

Sedla jsem si těsně k plotu a nohy si natáhla pod keř. Bylo mi trochu smutno. Už tehdy jsem se cítila strašně osaměle. Čas od času.

 

 

Nevím, jak dlouho jsem tam takhle seděla, zabraná do svých myšlenek. Ale vím, že mi začalo být trochu zima. Zrovna jsem se rozhodovala, jestli mám vstát a zajít si pro něco pod zadek, když se objevil El. Budu mu tady tak říkat, asi to tak bude lepší. Totiž vlastně se vůbec nejmenuje El, ale myslím, že by si přál, aby to bylo takhle.

 

 

El byl kamarád našich. Znal mě už celé věky, prakticky od narození. Jedny z mála vzpomínek, které z dětství mám, jsou ty, jak mě El hlídá. Vždycky jsem si s ním rozuměla trochu víc, než s tátou. Jsme si v některých věcech hodně podobní a v určitém smyslu nás potkal i dost podobný osud. Až na to, že El byl už tehdy ženatý. Myslím, že v té době mu mohlo být něco kolem třiceti.

 

 

Říkal, že se prý na mě přišel kouknout. Už mu dělalo starosti, kde tak dlouho jsem. Omluvila jsem se, že jsem se tak ulila z hlídání dětí, mimochodem i těch jeho. Měl dvě malé holčičky. Neskutečně otravná stvoření, která za vámi vlezla prakticky všude.

 

 

Usmál se a řekl, že to vůbec nevadí. Že si všiml, že nejsem moc nadšená tou představou, že bych měla takhle trávit večer. A jestli nevadí, kdyby si přisedl.

 

 

Posunula jsem se kousek dál podél plotu, abych mu uvolnila místo. Vlastně jsem byla fakt ráda. Trošku mě mrzelo, že si na mě El celý den neudělal čas. Ráda jsem si s ním povídala, prakticky o čemkoli, ale nejvíc o hudbě. Milovali jsme stejné skupiny, stejné zpěváky, stejné texty. Já tehdy strašně ujížděla na Kryštofech. Takových těch starých, se kterými už ti noví nemají pranic společného. Byly to časy, kdy ještě Krajčo uměl psát.

 

 

Tehdy to bylo nějak čerstvě poté, co vydali Mikrokosmos. A já nedělala nic jiného, než že jsem ho celé dny sjížděla pořád a pořád dokola. Milovala jsem Zrcadlení. Nevím proč, ale ta skladba se mě prostě dotkla někde uvnitř. A i dnes, když to poslouchám, cítím to samé, co před těmi třinácti lety.

 

 

El přinesl taky trochu vína. Nebylo to nic zas tak divného. Na Moravě se tyhle věci berou trochu jinak, než v Čechách, takže není až tak neobvyklé, že si i třináctileté děti sem tam nějakou tu skleničku dají. Pili jsme rovnou z flašky a recitovali si navzájem oblíbené pasáže z Mikrokosmu.

 

 

Řeč plynula, lehce a nezávazně, zároveň s tím, jak ubývalo vína ve flašce. Postupně se smrákalo a chlad od země byl čím dál tím intenzivnější, tak mě El přikryl svoji mikinou. Voněla úplně stejně, jako on. Cítila jsem, že mi už víno začíná trochu stoupat do hlavy, ale snažila jsem se artikulovat co nejlépe, aby si toho El nevšiml. Nechtěla jsem, aby mi řekl, ať jdu spát nebo něco podobného. Cítila jsem, že se taková chvíle určitě nebude brzy opakovat. Možná už nikdy.

 

 

Zdálo se, že El si mé lehké opilosti nevšiml, nebo možná všiml a rozhodl se jí ignorovat, to takhle zpětně vůbec nedokážu posoudit. Hovor se stočil, ani nevím jak, na to, že se cítím osamělá a nějak si pořád nedokážu najít v životě své místo.

 

 

Nikdy nezapomenu na ten výraz, který měl El v očích, když se na mě podíval poté, co jsem mu tohle řekla. Bylo v něm cosi zvláštního. Cosi, co jsem pak u nikoho už nikdy neviděla. I když jsem to vždycky podvědomě hledala.

 

 

Což jsem si uvědomila až o spoustu let později, díky terapii. A člověku, který mi na to všechno konečně dal trochu náhled.

 

 

Ale tehdy jsem nevěděla ještě vůbec nic. A ten pohled mě zabolel. A zároveň tak zvláštně zahřál a rozněžnil. Dokázala bych ho sledovat třeba tisíc let. Dokázala bych se v něm utopit. Dokázala bych…

 

 

Je zvláštní, jak náš mozek pracuje. Některé věci, vzpomínky, nechává úplně ostré, jako byste se na ně dívali přes skleněné dveře. Vidíte každý detail, slyšíte každou větu, cítíte každý dotek větru ve vlasech. A jiné zamlží tak, že nevidíte vůbec nic. A po čase začnete pochybovat o tom, jestli se vlastně staly. Nebo jsou jen výplodem vaší fantazie.

 

 

A přesně takhle to bylo s tím, co následovalo pak. Po tom pohledu. Odpřísáhla bych, že se to stalo. Že se stalo to, co se mi občas vybavuje. Útržkovitě a postupně, během let.

 

 

To, co mě ovlivnilo na celý další život. A dalo mu směr, kterým se od té doby ubírá.

 

 

To cosi v mlze, strašlivé a zároveň v jistém ohledu formující tak, jak bych si to asi i sama vybrala. Kdybych na výběr měla.

 

 

Stálo mě to spoustu let tápání a snahy o pochopení sebe sama, než jsem pochopila, že tohle je ten okamžik. Ten výchozí bod. Ten večer pod rybízovým keřem, který navždycky změnil celou moji existenci.

 

 

I když to pravděpodobně ve mně už dávno bylo. Nebo tak mi to aspoň bylo řečeno a já to téměř nekriticky převzala. Že nešlo o výchozí bod, ale spíš jakousi křižovatku se semaforem, na kterém mi padla v určitý čas zelená. V ten stejný čas, ve kterém ostatní pořád nehnutě stáli.

 

 

Snažím se teď hodně žít v přítomnosti. Není to vůbec jednoduché. A možná, možná by bylo snazší žít tam, pod rybízovým keřem, uprostřed nikdy nekončící noci.

 

 

Někdy mám pocit, že jsem uvízla. Že jsem po krk v bahně, které mě stahuje dolů. Kde není vůbec nic. Ani chladná země, ani budoucnost, která by mi nabídla něco lepšího, než co je teď.

 

 

Možná by bylo snazší žít tam.

 

 

Někde hluboko v minulosti. A ještě dřív.

 

 

S nosem zabořeným v žlutavém pylu s myšlenku na dědečkovy okurky. Rozesmátá malá holčička.

 

 

Kde je jí konec.

 

 

Kde je jí konec?