Novoroční předsevzetí

     Stalo se to jednoho Silvestra krátce po ránu. Matka s dcerou právě diskutovaly, jestli má ještě vůbec smysl dávat si nějaká novoroční předsevzetí (jak vždycky bývalo zvykem):

     „Mami, není to zbytečné? Stejně to jsou jen hloupé fráze. Dneska už nikdo předsevzetí nedodržuje.“
     „Letos to bude jiné a já ti to dokážu,“ odvětila matka, sevřela do rukou své vcelku prostorové břicho a pokračovala:
     „Uvidíš, že tohle už na mně příštího Silvestra neuvidíš.“
     „Ale mami, nechceš si vybrat něco reálnějšího? Vždyť z toho, jak vaříš, přece žádný smrtelník nemůže zhubnout.“
     „Máš pravdu, tak já ještě do večera o něčem popřemýšlím…“

     V poledne se dopotácel domů jejich etanolem značně opojený syn, který předcházejícího dne oslavoval se svými kamarády, že se bude slavit Silvestr. Rád totiž oslavoval, cokoli se oslavovat dalo. Matku ani otce už ani neudivovalo, když jim jejich opilá ratolest nepříliš přesvědčivě slibovala do očí, že už pít nebude – jen nad tím mávli rukou, řekli si: „On se z toho vyspí,“ a šli ho uložit i s miskou zelňačkového vyprošťováku do postele.
     Zatímco se dcera šlechtila ve svém pokojíku, aby vypadala k světu, a syn se vzpamatovával z kocoviny, aby se mohl připravit na další, rodiče horlivě chystali obložené mísy, chlebíčky a jednohubky. Matka během těch příprav dostala nápad:
     „Zlato, co kdybychom si letos všichni dali předsevzetí, že od příštího roku nebudeme pít?“
     „No… mně to problém nedělá, vlastně proč ne. Sice pochybuju, že to všichni dodržíme, už jen protože pivo je náš národní nápoj, ale nápad je to dobrý…“

     Nastal večer. Všichni čtyři stáli se sklenicemi šampaňského naproti sobě a čekali na odbíjení hodin.
     „Tak ať se máme v příštím roce minimálně tak dobře, jak letos… a slibuji, že se alkoholu po celý rok ani nedotknu,“ řekl otec.
     „Já taky,“ řekla matka.
     „Já taky,“ řekla dcera.
     „Já taky,“ řekl syn a začaly mu ucukávat koutky.
     Odbila půlnoc. Všichni čtyři si přiťukli a pořádně se napili. Syn se pak začal lišácky uculovat.
     „Co se tak tváříš?“ divili se ostatní.
     „Byly dvě sekundy po půlnoci, když jsme se toho šampáňa napili. Předsevzetí nesplněno.“
     Ostatní stáli jako solné sloupy. Absolutně nepočítali, že svá předsevzetí poruší, a už vůbec ne, že tak rychle. Jen syn to věděl a vůbec mu to nevadilo. Nikdo pak chvíli neřekl ani slovo.
     „No co, stalo se,“ pokračoval syn. „Přece jen je to úspěch, že jsme tak rekordně krátký čas vydrželi bez alkoholu… a na to bychom se měli napít, ne?“
     Nikdo neprotestoval.