Kačer

Kačer

 

         Náš děda Václav je nezmar. Neskrývám svůj obdiv k jeho úžasné vitalitě a nápaditosti. Myslím, že čím je starší, tím vykazuje více aktivity a zájmů. Rád překvapuje a dokáže svými činy zaměstnat celou rodinu. Mám ho rád.

          Nedávno jsme o něho měli velký strach, protože se nevrátil ze své pravidelné procházky centrálním parkem kolem Kavčích hor. Před tím se to nikdy nestalo. Maminka po večeři již na nic nečekala a donutila tatínka jít dědu hledat na jeho trasu kolem areálu České televize. Jel jsem s nimi, ale dědu jsme nenašli. Ani několik známých, které jsme potkali, ho nevidělo. Došlo tedy k oznámení ztráty dědečka na místním oddělení policie.

                  Slušelo by se říci, co tomu předcházelo. Když dostal pod stromeček nový mobilní telefon, dobře vybavený mnoha apkami, byl nadšený. V jeho neposedných myšlenkách se zrodil nápad založit si účet na Geocachingu a podle návodů hledat kešky. Dozvěděl se totiž, že v Praze se bude za rok konat celosvětové setkání geocacherů u příležitosti dvacátého výročí vzniku této hry.

                  To bylo něco pro jeho ambiciózní plány seberealizace. Už se viděl mezi těmi desítkami tisíců hráčů z celého světa, jak si ve Žlutých lázních měří úlovky, nálezy a senzační místa uložení kešek. Nikomu se nesvěřil, jen ode mě čerpal vědomosti, jak si má počínat s používáním GPS. Nápadně často se ztrácel na celý den a babička měla starosti, co tam venku jí, že je odkázán na hospodskou stravu a jestli dodržuje pitný režim a bere prášky.

                  S dědou se něco dělo. To jsem vypozoroval. Domů si nanosil všelijaké umělohmotné krabičky a plechovky. Na své výlety nosil baťůžek plný různých záhadných předmětů. Večer, když se objevil, plácal se po kapsách a spokojeně se uchechtával. Dobrodružným výletům úplně propadl.

         Toho večera, když se nevrátil domů, bylo ošklivé počasí, drobně pršelo a foukal nepříjemný vítr. Nezbylo nic jiného, než zajít na policii a ohlásit, že se nám dědeček ztratil. Netrvalo dlouho a věděli jsme, kde se nalézá jeho mobil. Jak ho policie, nebo operátor vystopovali, nás nezajímalo, jen jsme byli překvapeni, že jeho mobil se nalézá v Libni poblíž přístavu. Bližší údaje ukazovaly na Libeňský most. Jak se tam dostal, co tam hledal, to nám vrtalo hlavou.

         Libeňský most je dlouhý skoro celý kilometr, takže trvalo hodnou chvíli, než jsme za pomoci ochotných policistů místo nálezu mobilu našli. Tam jsme také dědu objevili. Byl skrytý, takže mu déšť nevadil, za to my jsme byli promočení jak ze sprchy.

         Seděl skrčený na podpěrném pilíři v prvním oblouku mostu na holešovické straně nad Sanderkou a tvářil se překvapeně. Bylo znát, že má radost, když nás spatřil. Kdoví, jak dlouho tam seděl.   

         Volat: „Poď dolů,“ by bylo zbytečné, protože z výšky téměř pěti metrů, se děda nikdy sám sešplhat nemohl. Nikdy jsme se nedozvěděli, jak se tam dostal, protože to děda tajil.

         „Proč si nezavolal?“ přísně se dotázal tatínek.

         „Nešlo to,“ bránil se děda, „nebyl signál a pak mi došla baterka.“

         „Co si tam prosím tě hledal?“ snažil se tatínek pochopit situaci.

         „Kešku,“ zadrmolil děda a zavrtěl hlavou a pokýval rukou. Naznačoval, abychom mu nějak pomohli slézt dolů. Nebylo tady nic po ruce, co by se hodilo k jeho snesení nebo slezení. Nezbývalo než přivolat hasiče. Přijeli během deseti minut s malým autem a plošinou. Děda byl dole raz dva. Všem jsme moc děkovali, že nám pomohli dědu zachránit.

         „Jeďte do tepla, kačere,“ řekl dědovi policista, „a zítra přijďte na oddělení, sepíšeme protokol.“

         Skutečně tam kešku našel. Bylo jich na mostě několik, tak si vybral tu nejbližší. Doma byl přivítán rozpačitě, zatímco jsme se všichni radovali, babička seděla a na dědu se mračila. Jistěže byla ráda, že ho má doma v pořádku, ale jen tak odpustit mu to nechtěla.

         Děda se zahřál a začal vyprávět, že v krabici bylo několik mincí a hlavně důležitý dopis s výzvou, kterou si opsal do mobilu.  

         Podpořte sběr podpisů pod petici proti demolici Libeňského mostu. Bourat umí každý, nadčasově stavět však málokdo. Petici můžete podepsat v sídle Klubu Za starou Prahu na adrese Mostecká 1, Praha 1 a nově nyní i v GALERII CZECHDESIGN.

         „Víte, že původní název mostu, Libeňský,“ rozvyprávěl se děda při čaji, „byl dvakrát nazýván Baxův, to byl dlouholetý starosta Prahy. Kterej pitomec ho ale přejmenoval na Stalingradský nevím. Spojitost se Stalingradem byla asi jako hodinky s holínkami, obojí se natahují.“

         Děda s hledáním nepřestal. Neodradilo ho se štěstím prožité dobrodružství a v pátrání po tajemství ukrytém v keškách pokračoval. Při dobré náladě někdy vyprávěl o neznámých místech, která zněla záhadně, a přitom se nalézala v blízkosti našeho domu.

         „Tak poslouchejte, muldové,“ pravil tajemně, „vždyť vy ani nevíte, pod čím tady šlapete. Na Synkáči byla keška na lípě u trafiky, ale byla to jen mysterka, pomocná keška. Souřadnice jsem musel vyluštit pomocí šifry. Pravá mysterka byla v parku na Kutlvašrovi. Směnil jsem tam staré mince z první republiky a dvě fotky z kladení věnců. V Grébovce byla keška v grotě, ale tak zamaskovaná, že jsem ji hledal více jak dvě hodiny a při tom jsem chodil kolem ní. Za to jsem tam získal unikát, hrací kostku, se kterou padala stále šestka. Dal jsem tam za ni třpytku na pstruhy.“

         Babička se již smiřovala s dědečkovými výpravami, kudy dědeček všude prolézá, a litovala, proč ji někdy nevezme sebou. Děda byl ochotný a jednou ji pozval na výlet také.  Byla šťastná, že si s dědečkem užijí společný zážitek a těšila se na to. Do baťůžku nabalila řízky a pití. Počasí bylo příjemné, slunečné a my jsme byli rádi, že se babička s dědou zase usmířila.

         Po návratu prohlásila:

         „Kdepak, tyhle nápady už pro mě nejsou. Představte si, lezli jsme na skálu pod Bulovkou, nemohla jsem dolů ani nahoru, nebýt cizích lidí, tak tam trčím do dneška. Ať si ty jeho kešky hledá kačer sám, mě už na ty jeho novodobý poklady nedostane.“

         Odmítnutí babičky účastnit se této zajímavé hry dědečka nijak nezklamalo. Jeho výlety nepostrádaly nebezpečné situace a babička by mu některé dobrodružné hledání nedovolila. My jsme měli usnadněnou situaci, co dát dědečkovi pod stromeček. Dostal bezpečnostní vestu CITO, rukavice s logem Geocaching a krásnou mikinu s nápisem Happy Cacher. Ode mě dostal záložní nabíječku pro mobily, aby zase nezůstal někde bez možnosti zavolat o pomoc.

         Nejvíce ho potěšilo přání, které dostal od hasičů mailem: Bez mobilu a peněz za žádnou keškou nelez!