Gaetano Donizetti: Nápoj lásky (recenze)

Gaetano Donizetti: Nápoj lásky (recenze)

/Slovenské národní divadlo, Bratislava, 6.4.2013/

 

Cestou z Budapešti do Prahy jsme se s přítelem zastavili na dva dny v Bratislavě a napadlo nás podívat se, zda něco zajímavého nedávají v budově Slovenského národního divadla. Rádi totiž poznáváme nejen historické divadelní budovy, ale i jejich kulturní nabídku. Měli jsme štěstí, na programu byl zrovna Donizettiho Nápoj lásky a vstupenky ještě v sobotu ráno byly v místním infocentru k mání a dokonce za velmi přijatelnou cenu, o jaké se nám v Praze už nemůže ani zdát. Zapochybovali jsme jen o vlastní připravenosti k návštěvě místního svatostánku, milá slečna v infocentru nás ubezpečila, že návštěva zrovna této scény v džínách by nebyla právě ono. Obleky ani saka jsme sice v kufru s sebou neměli, ale aspoň nedžínové kalhoty ano, tak jsme to přeci jen riskli.

 

Večer nás sice již ve foyeru pár vyšňořených dam sjelo od hlavy k patě přísným pohledem, ale to nám na náladě neubralo a prošli jsme si a nafotili celou budovu. Svou zdobností a členitostí sice interiéry nemohou pražskému ND konkurovat, ale samotný vnitřní prostor si na rozdíl třeba od vídeňské opery uchoval svůj příjemný historický ráz s mnoha dekory a architektonickými detaily, takže prostředí je pro operu jak stvořené. Navíc intimita hlediště je srovnatelná se Stavovským divadlem v Praze, což zaručuje dobrou akustiku a bezprostřední kontakt s děním na jevišti dokonce i na druhém balkóně.

 

Natěšení jsme se tedy usadili a čekali, co přinese samotné představení. A to, co následovalo, nás rozhodně ani trošku nezklamalo. Ukázalo se, že slovenská opera zřejmě nemá nejmenší problémy s hlasy, jako je tomu třeba s fatálním nedostatkem kvalitních tenorů u nás. Brilantní výkony předváděli nejen Eva Hornyáková v sopránové roli Adiny a tenorista Tomáš Juhás, coby Nemorino, ale i Filip Tůma, který s naprostou jistotou a přehledem ztvárnil postavu seržanta Belcore (baryton), a Martin Malachovský jako mazaný mastičkář Dulcamara (bas). Bezchybné a přirozené výkony podávali i ostatní zpěváci, včetně sboru.

 

Pěvecká virtuozita všech, umocněná příjemnou barvou hlasů, byla natolik přirozená a jistá, že se divák nemusel strachovat o to, co všechno zpěváci zvládnou (jako se tomu většinou nevyhne u našich operních scén) a mohl si opravdu komický děj, záplavu krásných árií, jimiž je tato veselá opera nabita, i herecké a režijní pojetí dokonale vychutnat. Všichni zpěváci byli bez problému dobře slyšet, dynamický orchestr pod vedením Dušana Štefánka hrál svižně a bezchybně a přitom nepřehlušoval výkony sólistů, celé představení tvořilo jeden dobře propracovaný harmonický celek. Sólisté byli prakticky po každé árii odměňováni zaslouženým potleskem a v jedné z posledních zazářila Eva Hornyáková tak, až se tajil dech. Jak se na přední operní scénu sluší, představitelé rolí odpovídali svým postavám i typově, věkem i zjevem, byli obdařeni nejen pěveckým, ale také výrazným hereckým talentem, takže obecenstvo dávalo průchod často i uvolněnému smíchu. Komickými, ale zbytečně nepřepjatými, výstupy oplýval zejména Belcore ztvárněný Filipem Tůmou, podle závěrečného potlesku zřejmě jeden z miláčků bratislavského publika.

 

Také scéna Vladimíra Čápa hýřila ve své zdánlivé jednoduchosti nápaditostí, nebyla statická a přitom ani rozmařilá, řadou vtipných prvků umocňovala celkový veselý dojem z představení. Kostýmy měly klasický charakter, který nijak rušivě nevybočoval z historického rámce a žánru opery, byly přitom dostatečně svižné a barevné, takže vlastně i moderní a příjemné pro oko. To v řadě současných operních inscenací také není zrovna obvyklé, mnohdy si kostýmní výtvarníci spíše pěstují své ego bez ohledu na divákův dojem. Představení bylo také dokonale režijně zvládnuté (Pavol Smolík), na scéně bylo stále vše v pohybu, nebyl vůbec čas se alespoň chvíli nudit.

 

Ve srovnání s nedávným uvedením stejného díla v přenosech z newyorské Metropolitní opery si nevede slovenská inscenace (premiéra už v sezóně 2008/2009) vůbec špatně, byť samozřejmě v nákladnosti na scénu a pořízení světových hvězd jsou každá někde úplně jinde. SND tak dokazuje, že i v mnohem skromnějších poměrech, než jsou ty americké, a s ryze domácími zdroji se dá dělat opera na světové úrovni.

 

Jedinou pihou na kráse celého představení tak byly, jak je zvykem i u nás, tři slečny chichotalky, které se zpočátku poměrně nahlas za našimi zády bavily a podle dění na scéně i jejich hlasité uchechtávání patřilo spíš jejich vzájemným poznámkám, než samotnému představení. Naštěstí se pán z vedlejší řady neváhal po čase zvednout a jít je umravnit, na hlasitý hovor rodinky v řadě vedle nás pak stačily mé dva zlé pohledy a většinu výtečně provedené opery jsme si tak nakonec mohli nerušeně opravdu užít.

 

Bratislava není od nás po dálnici tak daleko, takže milovníkům kvalitní opery mohu návštěvu bratislavského SND vřele doporučit. Při parkování v širším centru si však dejte pozor. Parkovacích možností není mnoho a pokud nějaké volné místo najdete, neprojde vám to, co běžně prochází místním. Naše auto městská policie například nechala odtáhnout za to, že jsme nedodrželi vyhláškou předepsaný pětimetrový odstup před přechodem. Jak nám potom potvrdil ochotný recepční v našem malém hotýlku, odtahování aut zejména cizinců za podobné prkotiny je v Bratislavě známý a zřejmě výnosný byznys, a není nic platné, že na vozy s bratislavskou SPZ se podobné šikanózní praktiky evidentně nevztahují. Zvýšenou opatrností si tak můžete ušetřit 150 EUR za pokutu a odtah a spoustu zbytečně zmařeného času. Jinak jsou ale Bratislavané ve všech ostatních sférách služeb nadmíru milí a pohostinní, takže až do onoho nepříjemného překvapení, které nám tamější měštští policisté přichystali, jsme vůbec nechápali, jak mohla slovenská pohostinnost dopadnout v nedávném hodnocení amerického tisku třeba ve srovnání s tou maďarskou tak špatně.

 

I přes tuto zkušenost se však rádi do Bratislavy někdy vrátíme, její pozitiva nad městskou policií v naších očích výrazně převažují. A pokud se tam dostanete v dohledné době i vy, nenechte si rozhodně ujít také skvělou výstavu československé secese v Galerii města Bratislavy v Mirbachově paláci na Františkánském náměstí (do 2.6.2013) – tolik skvostů pohromadě od Alfonse Muchy, Jana Preislera, Františka Kupky nebo třeba pro nás nově objeveného Ladislava Mednyánszkého hned tak někde neuvidíte. Výstava není sice velká, ale opravdu stojí za to!

 

Hodnocení: 90%