Peter Shaffer: AMADEUS (recenze)

 

Peter Shaffer: AMADEUS (recenze)

 

Východočeské divadlo Pardubice

Režie: Michael Tarant j.h.

Představení v rámci přehlídky České divadlo 2013 na pražské scéně La Fabrika 19.5.2013

 

Triumf průměrnosti nebo geniality? To je otázka, která stále častěji napadá diváka s tím, jak graduje děj Shafferovy hry až k závěrečnému vyvrcholení. Vnímavému publiku za účasti řady osobností nejen z umělecké branže ji představil včera soubor Východočeského divadla Pardubice v holešovickém prostoru La Fabrika. A představení to bylo nadmíru zajímavé a strhující.

 

Děj Amadea je dobře známý díky stejnojmennému filmovému přepisu Miloše Formana, takže se divák může víc soustředit na peripetie textu, ztvárnění hlavních postav Mozarta a Salieriho, ale i dalších, a hledat pro sebe i ta poselství, která mu dříve unikla nebo která možná do větší hloubky nabízí v interakci s návštěvníky spíše právě původní dramatický text, než výpravný film. A je těch provokujících myšlenek v celém tříapůlhodinovém představení (i s přestávkou) víc než dost.

 

Řekl bych, že smysl hry se prolíná ve dvou základních rovinách. Jedna je v tom nejlepším slova smyslu didaktická a seznámí navýsost přitažlivou formou diváka se základním průřezem Mozartovy tvorby, jeho životního příběhu a motivacemi i podmínkami vzniku jeho stěžejních děl. To nikdy neškodí si připomenout ani těm, pro které to třeba nejsou momenty úplně objevné. Shaffer tuto rovinu své hry předkládá naprosto nenápadně a přirozeně dokonalým dramatickým prokomponováním dynamického stýkání a potýkání historických postav na scéně, doprovázeným ukázkami nejkrásnějších a nejvíc strhujících pasáží z Mozartových opusů, což napětí a svižný spád děje ještě násobí a umocňuje. A vůbec přitom nevadí, že základní dějová linka konfrontace Salieriho, který je ztělesněním úspěšné průměrnosti, a Mozarta, jako ve své době nedoceněného génia, je zcela smyšlená. Samotné Mozartovo dílo totiž celým představením prolíná naprosto pravdivě a je vidět, že Shaffer musel být jeho zasvěceným znalcem a vášnivým obdivovatelem. Pardubičtí navíc autentičnost představení vygradovali i tím, že sólové party přímo na scéně zpívali živě skuteční operní pěvci, přičemž celkový dojem nikterak nepříznivě neovlivnily ani jejich občasné pěvecké prohřešky – vyskytly se totiž jen sporadicky a dodaly snad představení na ještě větší věrohodnosti, takže divák se mohl opravdu snadno ocitnout uprostřed atmosféry Vídně konce 18. století a stát se tak součástí dění na jevišti. Shaffer ústy Salieriho (vynikající Josef Vrána) také občasnými monology do hlediště, jimiž se obrací k budoucím divákům, toto vtažení publika do hry umně aranžuje.

 

Druhá, filosofická, rovina díla je pak mnohem hlubší a závažnější a přesahuje rámec historických postav objevujících se na scéně. Právě tato rovina také ospravedlňuje autorskou licenci k umělému stvoření konfliktu mezi Salierim a Mozartem. I přesto, že hra nese jméno Amadeus, všechny závažné otázky vztahu mezi průměrností a genialitou nastoluje Shaffer především ústy Salieriho. On je ten, který si vymodlí na Bohu svůj úspěch a cítí se tak účastníkem smlouvy uzavřené přímo s Bohem, jímž se následně cítí zrazen, když si uvědomí právě v konfrontaci s Mozartovým dílem, že má sice slávu, vliv a majetek, ale píše jen průměrná díla, která jsou sice líbivá a lidmi své doby oslavovaná, nemají však šanci přetrvat. Zatímco Bůh promlouvá k světu prostřednictvím geniálního Mozarta, který si to přitom v očích Salieriho ani nezaslouží, protože se chová jako nedospělý fracek. Salieri nemá dar taková díla sám psát, má ovšem dar je v Mozartově hudbě rozpoznat dříve než jiní, což v jeho očích činí „zradu“ Boha ještě nesnesitelnější. Naplněn pocitem křivdy a zhrzenosti tak vyhlásí Bohu válku tím, že se rozhodne zničit jeho oblíbence Mozarta. A také se mu to s pomocí různých intrik, přičemž se tváří jako Amadeův přítel, daří – Mozart sice píše geniální a nadčasová díla, je ale příliš svůj a revoluční v bourání dobových dogmat, takže zůstává nepochopen a umírá v bídě a vyčerpání, je dokonce pohřben v chudinském společném hrobě. Samotného Salieriho však ani jeho úspěchy a postavení nedokážou uspokojit, takže nakonec sám umírá při bolestném vědomí toho, že i přes veškerou momentální slávu jeho vlastní dílo čeká zapomnění, zatímco to Mozartovo bude nesmrtelné.

 

Kdo je tedy nakonec vlastně vítěz? Jsou důležitější peníze, postavení a sláva nebo to, co člověk po sobě zanechá? Těmto a dalším podobným otázkám, které si musí sám položit, se žádný divák nemůže vyhnout. Autorovi i režisérovi se také podařilo dobře ztvárnit malost, nevděčnost, bezcharakternost a poklonkování různých hodnostářů u císařského dvora, kteří si do nešťastného, i když excentrického, Mozarta s chutí škodolibě kopnou, kdykoliv vycítí z císařových poznámek svou příležitost. To má jistě širší platnost nejen pro Vídeň 18. století. Z tohoto pohledu si člověk říká, že tato rakouská tradice je v českém národě i dnes hluboce zakořeněná a ona malost a malověrnost se ani za více než dvě staletí nijak neumenšila. Společnost se ve svých základních modelech chování zkrátka příliš nemění a průměrnost a poklonkování mocným umožňují vždy vést snadnější život. A to i v uměleckých kruzích - vždy ovšem za cenu toho, že momentální úspěch je i při řemeslné zručnosti vyvážen přinejlepším pouhou průměrností díla, které svou mělkostí a podbízivostí nemá šanci přesáhnout svou dobu. V době současného všeobecného kulturního úpadku je toto poselství ještě naléhavější, než když byl Shafferův Amadeus porvé uveden v Londýně roku 1979.

 

Naprosto strhující výkon předvedli včera v La Fabrice představitelé obou hlavních rolí – Ladislav Špiner jako Mozart a Josef Vrána jako Salieri. Oba by v těchto rolích zazářili v jakémkoliv českém divadle, stejně jako celé provedení díla a výkon celého ansámblu snese ta nejvyšší měřítka. Režisérovi bych snad vytkl jen zbytečné přeexponování Mozartových vulgarit v první části představení – rozumím sice tomu, že v boji o diváka se sahá i k těmto prostředkům, a chápu také, že provokativnost Mozartových replik a vulgárních gest bylo možné v kontrastu s vulgarizující se dobou po více než třiceti letech poněkud poposunout. Nebylo však podle mne nutné zacházet až tak daleko. To ale byla jen ona pověstná piha na kráse celého představení, které si při použití historických kostýmů vystačilo s poměrně jednoduchou, ale dokonale funkční scénou, takže autentičnost diváckého prožitku nebyla ničím jiným narušena.

 

Já sám jsem byl zvědavý na úplný závěr, kdy Salieri promlouvá přímo k současným divákům a velebí průměrnost, která bude vždy i v budoucnu převažovat a určovat dobový vkus. Viděl jsem asi před pětadvaceti lety v této roli Olega Tabakova přímo na scéně slavného moskevského MCHATu a je to jeden z naprosto nejsilnějších divadelních zážitků v mém životě. Tabakov pojal tento monolog se sarkastickým břitem jako triumf průměrnosti, k němuž přiřadil i diváky v sále, takže člověk byl doslova přikován do sedačky a silně mu mrazilo v zádech. Nešlo přitom vyhnout se otázce vlastní průměrnosti – něco tak silného jsem od té doby na divadle ještě nezažil. Monolog v podání Josefa Vrány byl o poznání „laskavější“ a pojal konflikt průměrnosti s genialitou s větším pochopením pro lidskou slabost. I toto pojetí má samozřejmě svou sílu a své oprávnění a fantastický herecký výkon Josefa Vrány to nijak neumenšilo. Nicméně při vzpomínce na Tabakovův ďábelský triumf průměrnosti se někde vevnitř musím třást ještě i teď.

 

Bouřlivý a dlouhotrvající aplaus pro všechny tvůrce a představitele včerejšího pardubického představení v La Fabrice byl naprosto zasloužený. Škoda jen, že podle závěrečných slov při poděkování pardubického souboru režiséru Michaelovi Tarantovi, šlo zřejmě o derniéru.

 

 

V Praze, 20.5.2013

 

 

Hodnocení: 95 %