Václav Havel ANTIKÓDY

                                                     

                                                    Václav Havel  ANTIKÓDY

 

 

Národní divadlo – Laterna magika

Režie: Braňo Mazúch

Multimédia: Dan Gregor

Hudba: Filip Míšek – Dikolson

Choreografie: Věra Ondrašíková

 

8. repríza 17.11.2013

 

 

 

Když jsem nabídl svému příteli návštěvu tohoto představení a poslal mu odkaz i s ukázkami, čekal jsem, že můj návrh zamítne. Není totiž vyznavačem ani moderního tance ani vážné hudby a ty videosekvence se mi na něj zdály příliš experimentální, byť je o generaci mladší než já. Proto mi udělalo radost, když  bez okolků souhlasil, že skočí pro vstupenky, a pozvali jsme ještě kamaráda, který je naopak o generaci starší než já.

 

Antikódy jsou na webu ND inzerovány například takto: „Nejnovější multimédia v hlavní roli vizuálně-pohybové inscenace na motivy stejnojmenné sbírky experimentální poezie Václava Havla. Navštivte na Nové scéně ND Laternu magiku 21. století!“. Z toho si člověk představí akorát to, že to bude buďto pěkný průšvih anebo naopak hodně zajímavý zážitek. No, byl jsem docela zvědavý a nebudu vás dlouho napínat – naštěstí se jako správná ukázala ta druhá možnost. Ale k tomu se ještě vrátím.

 

Ani jeden z nás tří si samozřejmě nedokázal představit, na co vlastně jdeme. Zakoupil jsem tedy pěkně ztvárněný program, navíc formát byl ideální přímo do kapsy saka, měl jsem z něj už na pohled radost. Ze slušnosti jsem ho nejdřív nechal kolovat, ale starší kamarád snahu něco se z něj dozvědět asi po pěti minutách vzdal, písmo bylo na některých stránkách tak drobounké, že ho nedokázal přečíst. Pokusil jsem se o to tedy po chvíli sám, ale ani já jsem neměl sílu se na ta titěrně a málo kontrastně vytištěná sdělení soustředit, tak jsme všichni  zůstali předem neinformováni o tom, co nás vlastně čeká. Směrem ke kamarádovi jsem jen utrousil poznámku, že ten program je typickou ukázkou vítězství formy nad obsahem, jak bývá u dnešní užité grafiky už docela častou normou. Ale napadlo mě, že se to vlastně zdaleka netýká pouze užité grafiky, kdy se skrz zajímavé ztvárnění nedá téměř objevit nějaký obsah či smysluplné sdělení, a mám tak možná námět na nějakou příští báseň pro Liter. Uvidíme. Jak vidno, všechno zlé může být k něčemu dobré – o náměty je stále nouze.

 

Ale k samotnému představení. Na začátku se k psacímu stroji umístěnému pod scénou posadil mladý performer, který  představoval píšícího Václava Havla. Přes celé pozadí se začaly promítat  černobílé záběry na mořské vlny, do toho  šly zvuky jakési současné hudby, performer po chvíli vstal, stoupl si před mořský příboj a na neviditelném plátně u předního okraje  jeviště, před nímž stál, se začaly promítat různé grafické obrazce vytvořené klávesnicí psacího stroje. Už ten začátek se mi líbil, vytvářel takovou meditativní atmosféru elektronické hudby, zajímavých vizualizací a živého herce. Pak se performer vrátil k psacímu stroji, začal do něj vyťukávat letopočty od Havlova narození až do padesátých let a ty se postupně za zvuků hudby promítaly na onom virtuálním plátně. V určitém roce se na scéně za plátnem vynořili tanečníci, kteří se pohybovali v pózách typických pro moderní tanec, přes celé plátno se objevila klávesnice psacího stroje a tanečníci do ní začali rukama nohama v rytmu hudby vyťukávat písmenka, která tvořila různá slova.

 

Projekce i pohyb na jevišti se postupně proměňovaly, na virtuálním plátně se písmenka různě přeskupovala, vytvářela obrazce, pršela ze stropu na zem, tanečník je rozhrnoval, pak magickými pohyby začal vytvářet pyramidu a divák byl v neustálém napětí z dění na scéně. Jednu chvíli jsem se přistihl, že představení má na mě  skutečně jakýsi meditativní účinek, výtvarná, pohybová i hudební stránka tvořily magicky harmonický celek, až jsem se na čas ocitl téměř v prostoru někde mimo vlastní vědomí. Po chvíli jsem si to uvědomi a vrátil jsem se do reality, abych užasle sledoval všechna ta zvláštní kouzla, a celé to bylo velice příjemné a osvěžující.

 

Po necelé hodině byl náhle konec, poloprázdné hlediště odměnilo účinkující potleskem a všichni jakoby byli na rozpacích, že to bylo jen tak krátké. Byl jsem zvědavý, co na to můj přítel, už jsem sice tušil, že ho to nejspíš uchvátilo stejně jako mě, ale chtěl jsem si to od něj nechat potvrdit, což se také stalo. Zato náš starší kamarád z toho byl celý vedle, netušil vůbec, co to vše mělo znamenat a o čem to vlastně bylo. Věděl jsem sice, že to tak nějak abstraktně postihlo tu zvláštní Havlovu osobnost, ale neuměl jsem mu to vysvětlit. Kamarád byl zkrátka zklamaný, přičítal jsem to už jeho věku, kdy je zvyklý na operu a klasickou vážnou hudbu, a tohle už bylo něco spíš pro mladší generace (já se taky ještě cítím jako puberťák, tak vlastně i pro mě).

 

Po skončení však přišla na scénu moderátorka a vyzvala přítomné, že mohou setrvat ještě v hledišti a zúčastnit se workshopu k představení. Rozproudila se čilá diskuse, performer Stanislav Abrahám začal vysvětlovat ty technické zázraky i to, že vše je sice předpřipravené, ale současně je v tom i kus improvizace při každém představení, a zřejmě všichni jsme zůstali tak trochu v šoku, že jak hudba, tak psaní na virtuální klávesnici rukama a nohama tanečníků i vše ostatní je dotvořené až na místě, písmena se skutečně píšou protínáním celoplošné laserové membrány za průsvitným plátnem, která je spojená s počítačem, a autor hudby ji na místě dotváří podle momentálního pohybu tanečníků na scéně.  Kdo z diváků chtěl, mohl si to na jevišti sám vyzkoušet a bylo to docela zábavné. K tomu režisér Braňo Mazúch vysvětloval svůj přístup k převedení Havlových Antikódů do scénické podoby a celý workshop byl neméně zajímavý než samotné představení. Ani slibovaných 20 minut nestačilo a diskuse s ukázkami a zapojováním diváků se slušně protáhly. Dokonce i náš starší kamarád už se během workshopu nechal vtáhnout do skvělé atmosféry a vykřikoval směrem k tvůrcům řadu dotazů na technické fígle.

 

Po představení jsme to vše ještě zhodnotili v kavárně Slavia. Já svým dvěma spolustolovníkům i sám sobě přečetl nahlas důležitou stránku z programu, která vysvětlovala, co to vlastně jsou ty Havlovy Antikódy – sbírka Havlových typogramů vzniklých většinou ještě před revolucí, kde bylo důležité grafické ztvárnění shluků písmen, které dotvářelo smysl jednoduchých textů. Shodli jsme se, že kdybychom si to přečetli ještě před představením, měli bychom z toho ještě jasnější zážitek (hlavně starší kamarád), ale i tak nám to celkový dojem i zpětně hezky dotvořilo. Pro literáky uvedu z programu jako příklad následující Havlovy básně, které se ale v samotném představení neobjevily. Mě asi kvůli  mému lokálnímu patriotismu nejvíc zaujala báseň „Vzpomínka“, která sestává z textu „Ach, Jeseníky…“, jako velice vtipnou jsem také ocenil báseň nazvanou „Brněnský komplex“, která kromě názvu obsahuje již jen jediné slovo  - „Praha“. Kolikpak tipů by asi na Literu získaly?

 

Na závěr snad ještě noticku. Laternu magiku mám odjakživa rád, ale z té původní považuji za nejlepší představení stejně to úplně první – „Kouzelný cirkus“, které jsem viděl už možná víc než desetkrát. Všechny další  inscenace, a viděl jsem je v průběhu let snad téměř všechny, už nedosáhly tak jedinečné atmosféry a preciznosti, zřejmě také trpěly nedostatkem financí na velmi nákladné filmové natáčení apod. Antikódy jsou něco úplně jiného, ale dávám za pravdu upoutávce z webu – tohle by mohla být skutečně Laterna magika 21. století, důstojný nástupce Kouzelného cirkusu, spojení moderních technologií se současnými výrazovými prostředky, jejichž konečný účinek na diváka není o nic menší a méně magický, než  u onoho legendárního Kouzelného cirkusu. Všem literákům návštěvu Antikódů vřele doporučuji, nejbližší repríza i s workshopem je v pátek 22. listopadu. Stojí to fakt za to!

 

Praha, 18.11.2013

 

 

Hodnocení: 100%