UC BERKELEY SYMPHONY ORCHESTRA (trochu jiná recenze)

 

UC BERKELEY SYMPHONY ORCHESTRA (trochu jiná recenze)

 

 

Dirigent: David Milnes

Pražská zastávka amerického univerzitního souboru na jeho evropském turné

Smetanova síň Obecního domu, 28.5.2014 v 19:30

 

 

UC Berkeley Symphony Orchestra je jedním z předních univerzitních souborů v USA, byl založen již v roce 1923. Jeho vysoká úroveň je dána i spoluprací s tak věhlasnými dirigenty,   jako je například Valerij Gergiev či  Gustavo Dudamel. Pražské vystoupení bylo zařazeno   do   2. ročníku koncertní řady Musica Orbis 2014 organizované agenturou The Prague Concert Co. usměvavého česky hovořícího Angličana Johna Tregellase.

 

V první části večera zazněla symfonická suita Apalačské jaro amerického skladatele Aarona Coplanda, který ji původně složil jako baletní hudbu na objednávku slavné choreografky a tanečnice Marthy Graham. Po velkém úspěchu ji pak v roce 1945 upravil pro symfonický orchestr a v této podobě je také nejčastěji uváděna. Hudba je to pestrá a zajímavá, ale jak trefně poznamenala kamarádka, se kterou jsem sdílel zážitky i na předchozím koncertě tohoto cyklu, neuškodila by jí větší sevřenost – lidově řečeno poněkud méně hudební „vaty“.  Orchestr ji ovšem zahrál téměř bezchybně a s potřebným nasazením, takže to byl příjemný, i když poněkud delší zahřívací úvod.

 

Následoval proslulý Gershwinův Američan v Paříži a to už byla opravdová hudební lahůdka. Tuto svižnou, nápaditou a posluchačsky nadmíru vděčnou hudbu napsal autor během svého krátkého pobytu v Paříži roku 1928, když tam studoval kompozici u Nadii Boulanger. Orchestr ji provedl v patřičně strhujícím nasazení, až to s leckterým posluchačem, mě nevyjímaje, chtě nechtě občas také šilo v jazzovém rytmu.

 

V jedné chvíli jsem si všiml mladého Asiata – xylofonisty, jak to šije i s ním, když právě nemá co na práci, což bylo po většinu doby trvání této skladby. Zaujalo mě to natolik, že jsem se začal víc soustředit právě na něj, sledoval jeho pauzy i nástupy a přemýšlel nad jeho rolí v orchestru. Ačkoliv se dostal k úderům svými paličkami možná tak šestkrát během celé skladby, bylo mi naprosto zřejmé, že je nesmírně důležité, aby se nepřestal soustředit a své výstupy odehrál vždy zcela přesně a včas, protože zvuk xylofonu pokaždé výrazně pronikal skrz celý orchestr. Kdyby udělal sebemenší chybu,  pokazil by dojem celému svému týmu. Více než kdy jindy jsem si tak uvědomil, jak i sebemenší role je v orchestru důležitá a významná, ostatně jako i v životě. Přistihl jsem se nakonec, že nástupy xylofonisty prožívám možná víc než on sám – i přes své mládí to byl evidentně už profík, hrál s klidnou a sebejistou samozřejmostí a byl si nepochybně dobře vědom toho, že v těch svých několika taktech má úspěch orchestru v rukou právě on.

 

Za zmínku ještě stojí, že mě překvapily dva téměř sólové výstupy první houslistky, když se celý orchestr ztišil natolik, že byly slyšet jakoby jen samotné housle. Připadalo mi, že až tak výrazné sólové party houslí si z četných nahrávek této slavné skladby nepamatuji, ale ruku do ohně bych za to samozřejmě nedal.  Každopádně Američan v Paříži nejen mě, ale všechny posluchače před přestávkou patřičně nabudil a orchestr doprovázel do šaten zasloužený aplaus.

 

Po přestávce se dramaturgie výrazně změnila – zazněla 10. symfonie Dmitrije Šostakoviče, který ji dokončil po dvou letech práce v r. 1953 již po Stalinově smrti. Podle autora měla být dokonce jeho portrétem. Ačkoliv není možné vnímat tak rozsáhlou a plasticky členitou skladbu nějak doslovně, doba tuhého stalinismu se na výrazu symfonie nepochybně silně podepsala, řada pasáží zněla skutečně temně až zlověstně a na mnoha místech prosakoval jakýsi potlačovaný patos, tu propukající silněji a vzápětí zase přidušovaný. Celé dílo i přes tuto podmračenou atmosféru působilo velmi životně – ostatně ani v těžkých dobách se život nedá zastavit a lidé zůstávají stále lidmi se svými běžnými radostmi i starostmi.

 

Orchestr vložil do provedení skladby nepochybně to nejlepší, co v něm je, a není toho rozhodně málo, takže po závěrečném finále nejen moje kamarádka odměnila účinkující spontánním „bravo!“ a také potlesk zaplněného sálu byl zaslouženě bouřlivý. Byli jsem svědky opravdového uměleckého zážitku a vrcholu večera, srovnatelného s výkony špičkových symfonických orchestrů. 

 

Tři přídavky na závěr, vždy k překvapení přítomných s novými dirigenty, byly třemi příjemnými tečkami za opravdu skvělým večerem s krásnou hudbou a jejím  zapáleně precizním provedením.

 

 

Praha, 29.5.2014

 

 

 

http://www.youtube.com/watch?v=byGU_7sUxYE