ETON COLLEGE SYMPHONY ORCHESTRA (recenze)

 

ETON  COLLEGE  SYMPHONY  ORCHESTRA  (recenze)

 

Praha, Dvořákova síň Rudolfina, 4.7. 2014 v 19:30

 

Páteční koncert z cyklu MUSICA ORBIS, pořádaného agenturou The Prague Concert Company, jsem chtěl původně vynechat, taky proto, že před letním víkendem jsem neměl s kým jít. Pak mě ale zlákalo,  že to bude vystoupení orchestru studentů elitní britské internátní Eton College, jejímiž dveřmi prošly nejen generace státníků (m.j. devatenáct britských premiérů), ale i hudebníků a spisovatelů a v neposlední řadě ne tak dávno ji absolvovali třeba i princové William a Henry. Hudební oddělení Eton College je dokonce se svými 92 učiteli největším oddělením této školy.  Pražský koncert pak byl mimořádný i tím, že orchestr se vydal za hranice Spojeného království (do Krakova, Kroměříže a Prahy) poprvé ve své historii.

 

Když na pódium nastoupilo asi osmdesát chlapců ve věku 14 – 18 let a mezi nimi ani jedna dívka, uvědomil jsem si, že Eton College bude asi jen chlapecké zařízení – inu nejprestižnější anglická střední škola si zřejmě zakládá na tradicích se vším všudy.

 

Prvním uvedeným dílem pátečního večera byl „Pomp & Circumstance March No.4“  významného britského skladatele Edwarda Elgara. Členové orchestru tentokrát budili poněkud mladší dojem, než Američané ve čtvrtek, a působili  také o poznání odměřeněji. Do Elgarova pochodu se ale pod vedením rázného, nicméně příjemně a vstřícně působícího dirigenta, Tima Johnsona, pustili s náležitou vervou a odehráli ho bezchybně a ve svižném tempu. Vysloužili si za to hned v úvodu srdečný potlesk i pár obdivných výkřiků z obecenstva.

 

Následovala koncertně vděčná Noc na Lysé hoře od Modesta Petroviče Musorgského. Ještě před prvním mávnutím dirigenta se však ozvala rána a ze země se hbitě sbíral krajní hornista ze zadního vyvýšeného pódia, s nímž se zřítila zřejmě neopatrně na hranu postavená židle. Po chvíli ticha se z obecenstva ozval rozpačitý potlesk, který brzy nabral na síle, usměvavý Tim Johnson chápavě pokynul k již znovu usazenému nešťastnému hornistovi a ten vstal a uklonil se. Všem společně se tak ulevilo, že se povedlo tuto chvilku přetavit do úsměvu a hlavně, že se mladému hudebníkovi nic nestalo. Nakonec tato epizodka přispěla k většímu uvolnění atmosféry večera a navázání těsnějšího kontaktu mezi orchestrem a publikem. Melodicky bohatou a invenční Musorgského skladbu zahráli mladí hudebníci patřičně dynamicky a odhodlaně, za což si opět vysloužili velký potlesk i uznalé hlasité projevy z publika.

 

První část večera pak uzavřel Klarinetový koncert č. 2 Carla Marii von Webera a jako sólista se představil drobounký osmnáctiletý Han Kim, který koncertně debutoval v Soulu už ve svých sedmi letech. Ve fraku působil na pódiu nejdřív trošku jako z dětského večerníčku, ovšem od první chvíle, kdy spustil orchestr, bylo hned patrné, že jde o již zkušeného profesionála. Ještě než se sám dostal ke svým prvním tónům, hluboce se zkoncentroval a ponořil do hudby, což bylo zřetelné nejen z jeho grimas, ale i z pohybů celého těla. A od chvíle, kdy se aktivně ujal svého klarinetu, byli posluchači vzápětí uhranuti jeho brilantní hrou, která dokázala  svým hluboce procítěným a zároveň dynamickým projevem povýšit tento koncert i po dvou staletích na naprosto současně znějící dílo plné strhujícího napětí.

 

Po skončení dávali návštěvníci volný průchod svému nadšení a Han Kim si to evidentně užíval. Když dostal jako poděkování od pořadatelů kytici, nečekaně ji ihned předal koncertnímu mistru (1. houslista), který ji přijal s nehranými rozpaky, což návštěvníky pobavilo. A když ji pak po třetí děkovačce odcházejícímu sólistovi nekompromisně zase vrátil zpátky do ruky a zaskočil tak pro změnu jeho, obecenstvo se bavilo ještě víc. Za tu bezprostřednost jsem pátečnímu publiku odpustil i to, že předtím tleskalo po každé větě, a to i přesto, že věkový průměr hlediště jsem tentokrát svou přítomností možná dokonce snižoval.  No, zřejmě i v důchodovém období se leckomu podaří na koncert vážné hudby proniknout poprvé – ale i to je vlastně fajn.

 

Náladu o přestávce tentokrát nezkazili ani barmani, takže jsem si růžovou bohemku s kamarádem, tentokrát ve věku přibližně Akrije8, který mne nakonec na koncert doprovodil, docela vychutnal.

 

Druhou část večera zahájil rázně odehraný Korunovační pochod Williama Waltona, následovaný čtyřmi částmi ze Suity Jindřich V. od téhož autora. Na potlesk publika po každé části jsem si už (ač stále nerad) nějak zvykl a aspoň jsem při tom pozoroval reakce některých hráčů. Zaujal mě zejména vysoký blonďatý kontrabasista, mimořádně pohledný mladík s tváří nakrátko střiženého Botticelliho anděla, který však nedal po celou dobu koncertu na sobě znát sebemenší emoce. Bylo na něm vidět, že si je zřejmě velmi dobře vědom nejen svých hráčských kvalit a vyzařovala z něj jakási samozřejmá, navenek přezíravá, noblesita budoucího anglického lorda. Občasné spočinutí mého zraku na něm mi tak pomohlo trošku odlehčit poněkud stísněným chvílím při potlesku publika v nepříliš příhodných momentech a myslím, že mému estetickému vnímání by v těch vteřinách víc než dobře rozuměli třeba takový Oscar Wilde či Thomas Mann, kdyby měli stejnou příležitost jako já.

 

Posledním bodem programu pak byly Dvořákovy Slovanské tance – č. 2 a č. 8, které skvělý dojem z celého koncertu jenom podtrhly. Sympatický dirigent pak i přes velké ovace publika dal jen jeden přídavek. Aplaus se tím nijak nezmenšil, spíš naopak, ale po několika dalších děkovačkách bezvadný večer v Rudolfinu nakonec skončil.

 

Na závěr už snad jen poslední poznámku. I v Eton College Symphony Orchestra lze spatřit celou řadu Asiatů, což zřejmě znamená, že na tuto prestižní školu nemají uzavřenu cestu ani úspěšní stipendisté z jiných prostředí, než jen té nejvyšší smetánky. Ale nepochybně bude platit i ona teze mého staršího kamaráda z předešlého večera o tom,  kdo zejména je ochoten na sobě tak tvrdě pracovat, aby se dostal ve svém oboru mezi elitu. Možná bychom si z toho mohli někdy vzít příklad i my ostatní, než nám ujede vlak nejen na poli mimořádných hudebních výkonů.

 

 

Praha, 6.7.2014 

 

http://www.youtube.com/watch?v=ec_jQ2blRPY