THE CHORUS OF WESTERLY

THE CHORUS OF WESTERLY

 

Antonín Dvořák: STABAT MATER

 

s VIRTUOSI PRAGENSES

 

Obecní dům – Smetanova síň, 15.7.2014 v 19:30

 

 

Letošní cyklus Musica Orbis 2014, pořádaný agenturou The Prague Concert Co., uzavřelo v úterý oratorium Stabat Mater Antonína Dvořáka. Měl jsem štěstí, že se mnou opět byla ochotna jít má kamarádka, která má k hudbě hluboce niterný vztah, takže sdílet s ní takový zážitek je pak dvojnásobná radost.

 

Chorus of Westerly z amerického Rhode Islandu, založený před 55 lety, patří, nehledě na to, že je tvořen amatéry, ke špičkovým sborům v USA a má ojedinělé složení – spojuje totiž dospělé i děti během celé koncertní sezóny. Dopočítal jsem se sice „jen“ 114 sboristů oproti avizovaným 150, ale i tak to bylo úctyhodné těleso a vedle prošedivělých kmetů v něm skutečně figurovala řada dětských tváří. Sbor doprovázel český orchestr Virtuosi Pragenses a všechno dohromady dirigoval Andrew Howell, který se sborem pracuje od r. 2012 a je v Americe považován za vycházející hvězdu sborové hudby.

 

Kamarádka mě ještě před zahájením uvedla do souvislostí kolem vzniku díla, které Dvořák napsal po postupné ztrátě svých tří dětí během jediného roku, kdy prožíval nejtragičtější období svého života. A napsal je tak přesvědčivě a procítěně, že po uvedení v českých zemích s ním v Anglii slavil takový úspěch, že se dílo šířilo rychle dále do světa a Dvořák se stal rázem světovým skladatelem. 

 

Již první tóny prozrazovaly skutečně hluboký skladatelův prožitek, který do hudby nechal naplno vsáknout svou bolest a uchoval ji tak v ní navěky. A udělal to tak niterně, že jsem již po chvíli cítil, jak mi vlhnou oči a musel jsem se držet, aby zůstalo jen u toho. Málokdy se mi stane, aby mne hudba až natolik hluboce prostoupila, že se její emoce stanou v tu chvíli i nedílnou součástí mne sama.  Skladba začíná slovy: „Vedle kříže matka stála / hořké slzy prolévala / neboť na něm visel syn“. Hudba toto rozpoložení vyjádřila s nebývalou hloubkou a intenzitou a sevřela mne s až nečekanou silou.

 

Postupně se v dalších částech, kterých je celkem 10, její srdceryvnost zklidnila  k jakési větší pokoře a smíření, ale jak sólové party, tak i sborový zpěv, vyjadřovaly i tak razantní naléhavost tématu prostupující celým oratoriem, které trvá zhruba hodinu a půl. Je to však natolik mistrovsky zkomponovaný  opus, že posluchač je udržován v neustálém napětí, aniž by vnímal ubíhající čas.

 

Úterní provedení bylo po všech stránkách perfektní a patřičně vroucné. Sólisté odvedli precizní výkony – tenor Daniel Weeks i bas Jeremy Galyon zaujali výraznými znělými hlasy i bezchybným provedením, které vhodně zapadalo do celkového vyznění skladby. Ještě víc mě však zaujaly obě sólistky. Soprán Sonja Dutoit Tengblad vynikla čistotou svého hlasu a jistým projevem, stejně jako kontraalt Emily Marvosh. U ní mě však oslnila navíc i nezvyklá a výrazná barva hlasu, který mi zněl tak trochu jako z jiného světa, bylo v něm cosi charismaticky blízkého a zároveň nadpozemsky mystického, co mě pokaždé přivádělo k jakémusi příjemně překvapivému údivu. Je třeba podotknout, že sólisté byli na rozdíl od sboru profesionálové, skutečně hodní tohoto označení. Na českých jevištích by se nepochybně zařadili mezi naprostou špičku, abych nějak přiblížil kvalitu jejich výkonů.

 

Když dílo spělo k závěru ve své poslední desáté části „Po smrti pak mého těla /  dopřej aby duše směla / vejít v ráje království / Amen“, všiml jsem si, že si kamarádka zakrývá oči a sahá do kabelky pro kapesník. To mi celkové vyznění Dvořákovy Stabat Mater ještě umocnilo, protože emoce, které se v tu chvíli vznášely prostorem, měly přímo vnitřní očistnou moc. Při odchodu ze sálu mi pak kamarádka prozradila, že těmi závěrečnými tóny cítila , jak se otevírá nebe. Byl jsem jí za takové prožívání hudby vděčný, protože mi to ještě umocnilo svátečnost takového večera. Zatím jsem totiž něco podobného zažil jen jednou, když jsem kdysi dávno pozval jednoho kamaráda, známého umělce, na symfonický koncert, a on si s sebou přivedl staršího kamaráda, který se při jedné skladbě také tiše rozplakal.  Tím v mých očích strašně získal a když jsme pak seděli po koncertě společně u skleničky, po očku jsem toho sympatického, tichého a od pohledu laskavého málomluvného člověka pozoroval a přemýšlel jsem o tom, jak úžasně čistá duše to musí být. Až teprve později jsem se dozvěděl, že se jednalo o proslulého dramatika a spisovatele. Tak takto dokáží prožívat hudbu skuteční umělci, pomyslel jsem si tehdy.

 

Ale abych se vrátil k úternímu koncertu. provedení Dvořákovy Stabat Mater na všechny přítomné tak zapůsobilo, že ovace ve stoje nastaly bezprostředně po skončení skladby a trvaly po celou dobu děkovaček, kterých bylo celkem asi pět. Sólisté i sbor se při nich šťastně usmívali, byli evidentně mile překvapeni vstřícným a nadšeným pražským přijetím a jak už to v takových okamžicích bývá, euforie se vzájemně přelévala mezi hledištěm a pódiem, takže účinkující i návštěvníci odcházeli z večera nabití pozitivní energií, která jim určitě ještě po hodně hodin nadále vydržela.

 

 

Praha, 18.7.2014

 

 

http://www.youtube.com/watch?v=Xj1mZ9k6YOA