Yves Saint Laurent (film)

Jako většina žen i já patřím mezi milovnice módy, zejména francouzské, takže je jasné, že mi tento film nemohl uniknout. Ale kdo zhlédne snímek Jalila Lesperta, pomyslí si: o čem to vlastně bylo? Co nám chtěl autor říct?

Francouzský herec a režisér Jalil Lespert má tendenci dramatizovat už silně zdramatizované. Jeho první snímek Proti větru (2011) je psychologickým dramatem, adaptací stejnojmenného románu Oliviera Adama a vypráví o vyhrocené situaci manželského páru a kam vás ztráta blízkého člověka dokáže zahnat. Yves Saint Laurent je poněkud jiný.

Příběh umělecky dokonalého filmu nás zavede již do 60. let minulého století, přesněji na přehlídková mola roku 1957, tedy na začátek Laurentovi kariéry. Sledujeme jeho práci u Diora, dále založení vlastní značky YSL, které doprovázely komplikace s manio-depresí, ale snímek zmiňuje i homosexuální vztah Laurenta a společníka Pierra Bergého. A právě zmíněný Bergé nám celý příběh podává jako vypravěč formou dopisu pro samotného Laurenta.

Nicméně, autor se zaměřil spíše na dokonalou přehlídku jeho výtvorů než na samotného návrháře, který změnil jednou provždy dámskou módu. Kouzlo francouzských filmů je autenticita a schopnost točit s lehkostí, nenásilností a krásou, což snímek rozhodně splňuje. Občas ovšem působí příliš povrchně. Rozhovory mezi jednotlivými aktéry jsou prázdné a jakoby vytržené z kontextu, takže ani moc nechápeme, o čem je řeč. Příběh zpestří postava Laurentovi milenky Victoire, která přidá trochu ženskosti, ale po hodině zmizí z plátna. Kam? Další kámen úrazu – zůstává spousta nezodpovězených otázek. Jak se Laurent dostal vůbec k Diorovi? Jak přivedl svůj módní dům k životu? To se ve filmu nedozvíme. K tomu si musíme přečíst nějakou biografii. Ve srovnání s ostatními francouzskými životopisnými filmy jako Edith Piaf (2007) či Coco Chanel (2009) víme o Laurentovi opravdu málo.

Na druhou stranu sledujeme zvláštní lidskou bytost, která to dotáhla na post jednoho z nejvlivnějších návrhářů světa, i přes svou rozpolcenost a závislost na drogách a alkoholu. Vděčí za to také svému příteli Bergéovi, který při něm stál v dobrém i zlém. Z jeho vyprávění cítíme, že ho měl upřímně rád, asi jako jediný.

Určitě stojí za zmínku představitel Saint Laurenta Pierre Niney, herec z francouzského Národního divadla La Comédie-Française. Svou postavu psychicky narušeného návrháře ztvárnil přesvědčivě, s citem, lehkostí a autenticitou, které také nahrávala hodně velká podoba s pravým Saint Laurentem.

Yves Saint Laurent není rozhodně filmem na dlouhé večery. Je třeba se nad ním zamyslet, vychutnat si jedinečný pohled na každý kousek oděvu, vhodně vybranou hudbu a nastíněný život jednoho z největších géniů vůbec, který dokazuje, že žádný geniální umělec nemá všech pět pohromadě.