Alexandr Nikolajevič Ostrovskij: LES (recenze)

 

Alexandr Nikolajevič Ostrovskij: LES (recenze)

 

Režie: Michal Dočekal

Scéna: David Marek

Hudba: Ivan Acher

 

 

Gurmyžská: Iva Janžurová

Bulanov: Igor Ozorovič

Vosmibratov: Vladislav Beneš

Petr: Filip Kaňkovský

Axjuša: Pavla Beretová

Karp: Ladislav Mrkvička

Ulita: Johanna Tesařová

Nešťastlivec: Igor Bareš

Štastlivec: Vladimír Javorský j.h.

 

Činohra ND ve Stavovském divadle, 22.9.2014 v 19:00

 

 

Než jsme se včera s přítelem vypravili na tuto groteskní komedii, jak ji označilo samo ND, měli jsme kusou informaci od naší kamarádky, která z ní před pár dny i se synem odešla už o přestávce, že to není zrovna nejpovedenější inscenace. Její syn ji pak údajně dalším členům rodiny vtipně charakterizoval zhruba takto: „Jako byste viděli 73. díl venezuelské telenovely přenesené do Ruska, ale o těch dílech před tím byste neměli šajna.“ Krásně vystavěná a obsažná věta, což? To se ví, že jsme pak na představení šli značně ostražití.

 

Možná ale bylo dobře, že jsme už od počátku byli připraveni na nejhorší, protože nám tím pádem nehrozilo žádné zklamání. Naopak – hned zpočátku jsem si říkal, že to zas tak špatně nevypadá. Jednoduchá, ale účelná scéna,  poměrně nenápadný, střízlivý rozjezd, žádné očekávané pitvoření hned úvodem. Až jsem byl napjatý, kde že se to tedy začne kazit. Děj hry je zasazen do obvyklého statkářského ruského prostředí, kdy bohatá stárnoucí vdova postupně rozprodává svůj majetek, aby si zpříjemnila sklonek života mladým milencem, na nějž má políčeno, a přitom utrácí svěřené jmění i svého synovce, který se k její nevoli zničehonic objeví po letech odkudsi ze světa i se svým „sluhou“. Postupně se ukáže, že synovec zběhl z vojenských studií a i s údajným sluhou jsou jen obyčejní potulní herci. Ostrovský zde rozehrává různé lidské charaktery, které jsou dobře čitelné i dnes a známe je důvěrně z každodenního života, ať už ve svém okolí nebo z médií – bezelstná naivita a dobrota některých nemajetných je konfrontována s licoměrností, lakotou a vypočítavostí těch majetnějších i jiných nemajetných.

 

Režisér vsadil na jisté absurdní přehrávání všech postav, takže v první polovině představení, která je podle mne navíc na dnešní poměry až zbytečně roztahaná a dlouhá (trvá víc než hodinu a půl), si není divák občas (či častěji) jistý, proč je klasické téma podáváno místy až jakýmsi komiksově fraškovitým způsobem. Z jednání postav je zřejmé, že mluví  a jednají v nepřirozeně umělém afektu, ne však vždy, takže celek působí poněkud  nesourodě a pro leckoho možná až rušivě nezvykle.  Jelikož jsem se ale rozhodl najít v tomto pojetí i světlé stránky, intenzivně jsem přemýšlel, zda bych mu nemohl nějak jít ve svém vnímání naproti. Místo podezíravosti jsem se tak zkusil otevřít režisérovu záměru a přijal jsem jeho hru. Dobrá, řekl jsem si, zkusím to brát jako schválnou manýru, koneckonců i náš život je z jistého odstupu a úhlu pohledu jen fraška a sami často přehráváme. Třeba chce režisér právě na to položit akcent – vždyť i scéna a kostýmy byly současné.

 

Zřejmě mi to pomohlo, protože i přesto, že jsem občas jen stěží díky rozvláčnosti děje a své permanentní přepracovanosti překonával návaly dřímoty, rozhodně jsem neměl chuť o přestávce odejít a byl jsem zvědavý, jak dopadne druhá část představení. Přítel sice byl po první půli v jistých rozpacích,  nevěděl úplně, co si má o vyznění inscenace myslet (vlastně ani já ne), ale k odchodu ho to taky nelákalo. Každopádně jsme se shodli, že byť  se v představení dost přehrává, přesto se režisér vyhnul oněm laciným pokleslým a košilatým vtípkům, jimiž je dnes zahlcena nejen TV zábava, ale i velká část běžného divadelního repertoáru v křečovité snaze uspět na trhu v boji o kulturně i myšlenkově čím dál zaostalejšího většinového diváka.

 

A to, že jsme setrvali, se nám skutečně vyplatilo. Druhá část měla mnohem větší spád, děj se zrychlil, výkony herců gradovaly, naráz i to absurdně exaltované hraní získávalo jakoby jasnou a vyhraněnou tvář, možná s tím, jak se postupně začaly z mlhy čím dál víc vynořovat charaktery jednotlivých postav, a závěr byl dle mého doslova brilantní. Aniž by to bylo podáno jakkoli šablonovitě či křečovitě, bylo naprosto zřejmé, že finále hry není o jakýchsi dávných mezilidských vztazích v nějaké ruské gubernii, ale že se hraje o naší žhavé současnosti, kde  jsme si k jednotlivým typům postav mohli libovolně přiřazovat z médií známé figurky, celebrity společenské i politické, ale klidně i sami sebe, konfrontovat dění na jevišti s vlastním pokrytectvím a licoměrností.

 

Kdybych měl ilustrativně vybrat pouze jeden moment z představení, byla by to někde před závěrem replika synovce Nešťastlivce na pohrdlivé ušklíbnutí statkářky Gurmyžské: „Jste jen komedianti!“ Jeho odpověď můžu jen parafrázovat, ale zněla asi takto: „Ne my –  to vy jste komedianti! My jsme herci a hrajeme své role  poctivě!“

 

Všichni herci na jevišti odvedli profesionální a kvalitní výkon. Vyzdvihnout bych chtěl ale zejména Vladimíra Javorského, který svou roli, která není úplně ústřední, sehrál  až magicky přesvědčivě a zaslouží si za ni naprosté absolutorium. Skvělý výkon, což se u něj asi již očekává, podal výborný a přesvědčivý Igor Bareš a rozhodně nezklamala ani Iva Janžurová, která prokázala, že není herečkou pouze jednoho typu postav a má ve svém hereckém rejstříku kam sáhnout.  Navíc jí to mimořádně slušelo.

 

Cestou domů jsem si pomyslel, že už opět nazrál čas hrát v českých divadlech v takovýchto paralelách, jinotajích a náznacích,  aby i klasický repertoár zněl ryze současně. Pro umění je to asi dobře. A pro společnost? No – nejspíš to tak má být. Ideální společnosti se asi nikdo nikdy nedožije, ale je každopádně dobře, když umělci dokáží burcovat a provokovat kritické myšlení a sloužit obyčejným lidem, nikoliv jen mocným. Nepochybně už je zase načase.

 

 

V Praze 23.9.2014

 

Hodnocení: 90%

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=Eo1FjJB1CLg