JUAN DIEGO FLÓREZ  2014 TOUR – L´AMOUR / FRANCOUZSKÉ ÁRIE (trochu jiná recenze)

 

Juan Diego Flórez (Peru)

 

PKF – Prague Philharmonia

Dirigent: Christofer Franklin

 

Smetanova síň Obecního domu, 23.12.2014 v 19:30

 

Asi týden po mých kulatinách, které jsem nijak neslavil, mi přišla esemeska od kamaráda, ať si nic neplánuju na pondělní večer 22. prosince, že mi chce popřát a někam mě při té příležitosti pozvat. Hlavně ať se prý nepídím, co kde dávají, že to má být překvapení.

 

Ne, že bych nebyl zvědavý, ale když mi chce udělat radost, udělám mu ji taky a nechám se překvapit – řekl jsem si. Vzhledem k našemu společnému zájmu jsem ale v duchu očekával návštěvu operního přenosu v kině z nějaké přední světové scény a docela jsem se na zážitek i kamaráda těšil.

 

O Zlaté neděli jsem si smluvil dopolední kafe s jiným známým, a ten se mě  mezi řečí zeptal, nepůjdu-li se podívat v pondělí na Flóreze. Vyvalil jsem oči, že ani nevím, že má být v Praze, a oba jsme se shodli, že bychom na něj stejně ani jeden nešli, protože přeci jen musíme utrácet s rozmyslem a i když máme oba tohoto tenora ze všech těch světových nejraději, tak máme své finanční limity a potřebujeme peníze holt na poněkud přízemnější věci. A plkali jsme dál, než jsem si poposedl z vedení a naráz mi docvaklo, že Flórez  + pondělí = nejspíš onen dárek s překvapením. A udělalo se mi mdlo – nejsem zvyklý dostávat takové dary, to snad ani nemůžu přijmout. Ovšem odmítnout taky ne. Prekérní situace, co s tím.

 

Nakonec jsem samozřejmě šel, společensky se oblíkl, jak si přál kamarád, kterému bych sice věkem mohl dělat málem dědu, ale přesto je větším milovníkem a znalcem opery, než já,  a ve smluvenou dobu jsme se potkali na Václaváku. Natěšeně se mě zeptal, zda opravdu stále netuším, na co že to půjdeme. Neumím lhát, tak jsem mu přiznal historku z předchozího dne a prohlásil s obavou v hlase, že jen doufám, že opravdu nejdeme na Flóreze. Začal se hurónsky smát a v očích mu jiskřilo, jak mě krásně zaskočil. A šli jsme!

 

V Obecním domě bylo narváno, spousta vyšňořených dam v krásných toaletách a pánů v oblecích, z toho mnozí cizinci, protože za Flórezem  jezdí fajnšmekři i přes hranice – takovou příležitost si mnozí prostě nemůžou nechat ujít.  Stihli jsme se s kamarádem ještě naladit skleničkou sektu a zaujali svá místa v zadní části zvýšeného přízemí. Program hlásal, že večer bude věnovaný francouzským áriím z 19. století z umělcova nového alba L´amour, v nichž předvede svou výjimečnou vokální flexibilitu a obratnost v dokonalé interpretační kvalitě. Kamaráda jen trošku mrzelo, že na programu není Flórezovo parádní číslo – árie Ah! mes amis z Donizettiho Dcery pluku.

 

Když se hvězda večera konečně objevila, sál zašuměl a přivítal ji bouřlivým potleskem. V první části zazněly čtyři árie od Délibese, Bizeta a Masseneta  proložené dvěma Bizetovými orchestrálními skladbami. Pokud jde o výše uvedenou charakteristiku Flórezova mistrovství, musím k ní jen poznamenat, že je sice přesná, ale nic neříká o tom úžasném charismatu, kterým tento vynikající tenor dokáže uhranout všechny posluchače, ať už v operních představeních či na koncertech. Precizní technikou vládnou i jiní zpěváci, ale k tomu, aby se  někteří z nich stali světovými operními hvězdami první velikosti, musí mít zkrátka i něco od Boha navíc. Pro některé je tím úplně největším současným tenorem Jonas Kaufmann, pro mě jím ale zůstává stále Juan Diego Flórez, zřejmě i pro barvu jeho hlasu, která mě uchvacuje. Je asi zbytečné dodávat, že po každé  árii obecenstvo nadšeně bouřilo a ze všech stran se ozývaly výkřiky bravo!

 

O přestávce jsme si s kamarádem koupili CD s áriemi ze současného umělcova koncertního turné a dozvěděli se, že po vystoupení si je budeme moci nechat i podepsat. Naladili jsme se tedy ještě jedním sektem a těšili se na druhou půlku večera i na slíbenou autogramiádu. Když přišel slavný tenor na pódium, otočil se po uvítacím potlesku na chvíli zády k publiku v sále a udělal si na svůj tablet snímek návštěvníků nahoře  za ním na empoře. Tohle bezprostřední gesto  ho ještě víc přiblížilo posluchačům, kteří se začali hlasitě smát a odměnili ho srdečným aplausem. Také druhá část obsahovala čtyři árie, tentokrát od Donizettiho, Berlioze, Gounoda a Offenbacha proložené dvěma orchestrálními skladbami od Donizettiho a Berlioze. Sál opět po každé árii bouřil a po té poslední  přešel ve stoje do frenetického aplausu s výkřiky.

 

Bylo jasné, že se to neobejde bez přídavku, a tak, když se zpěvák nachystal, kamarád doufal v onu  vysněnou Ah! mes amis. Namísto toho ale Flórez oznámil árii z Verdiho opery Jerusalem. Zazpíval ji však, jak jinak, opět fantasticky a tak obecenstvo po ní znovu ve stoje bouřlivě aplaudovalo. Když se pak usměvavý tenor chystal dát další přídavek, všichni se posadili a čekali, co to bude tentokrát. Stačily první tóny a ještě dřív, než vůbec otevřel ústa, publikem projel elektrický náboj, kamarád vedle mě radostně nadskočil a spontánně vyjekl, zvuk orchestru na chvíli zanikl v potlesku a nadšených výkřicích a hádáte jistě správně – dočkali jsme se opravdu onoho umělcova parádního čísla, které si můžete poslechnout i vy kliknutím na připojený odkaz. Co se dělo po skončení, snad ani nemusím popisovat. Lidé stáli, bouřlivě aplaudovali, křičeli. A stalo se něco, v co doufali už jenom někteří – rozradostněný Flórez přidal třetí přídavek. Bohužel jsem přeslechl, co přesně, ale byla to opět francouzská árie v naprosto špičkovém provedení. A znovu sál bouřil ve stoje, někteří nedočkavci se už ale začali trousit z přízemí do šaten, nicméně po třetím vyvolání na pódium se slavný tenor rozhodl ke čtvrtému přídavku – něco skutečně nevídaného! Netrpělivci tak byli potrestáni a drtivá většina ostatních odměněna notoricky známou Verdiho árií z Rigoletta La Dona e Mobile. Po ní jsme ještě dlouho ve stoje aplaudovali Flórezovi, skvělému dirigentu i vynikajícímu orchestru, ale bylo jasné, že už ony čtyři přídavky byl zázrak sám o sobě a tak obecenstvo po mnoha umělcových děkovačkách, při nichž vypadal docela šťastně i on sám, nakonec utichlo.

 

Měli jsme výhodné pozice, tak jsme se ke stolkům  s autogramiádou dostali mezi prvními, za námi se utvořila velikánská řada a čekali jsme na hvězdu večera. Několikrát jsme byli pořadatelkami důrazně upozorněni, že každý může dostat jen jeden podpis a nesmíme umělce fotit, jinak odejde. Pro jistotu jsem si ale stejně nachystal k podpisu jak CD, tak program. Když Flórez přišel, vypadal skoro plaše, ale bylo vidět, že je spokojený a že si s publikem náramně porozuměl. Všichni ho samozřejmě začali okamžitě i fotit, ale jemu to vůbec nevadilo a dokonce ochotně pózoval i těm, co se chtěli postavit k němu a zvěčnit se přímo s ním. No prostě velký sympaťák s neuvěřitelně milým a bezprostředním úsměvem. Kamarád, který je jinak v životě nesmírně průrazný (napsal bych až odrzlý, ale jelikož si to asi bude číst, tak to hned zase beru zpět)  byl z Flóreze uhranutý tak, že si nechal podepsat jen CD a ostýchal se nechat se s ním na svůj mobil vyfotit, ač jsem ho k tomu ponoukal. Já svému opernímu idolu podstrčil nejen CD, ale i program se slovy, že je mým dárkem k 60. narozeninám, čímž jsem od něj sklidil nejen vstřícný úsměv, ale i gratulaci připojenou k podpisu. Stoupli jsme si pak ještě opodál a nemohli se na sympatického a vstřícného umělce vynadívat, až se konečně kamarád vzpamatoval, rozpomenul se na svou vrozenou neohroženost a tak jsem je spolu nakonec taky na jeho mobil vyfotil. Chvíli to nechtělo zablesknout, ale Juan Diego Flórez byl trpělivý a nakonec z toho vyšla parádní fotka, kde se k sobě oba s úsměvy naklánějí jako nejlepší přátelé – tato kamarádova památka na celý život vzápětí hned formou MMS obletěla nejen půl naší republiky, ale zamířila si to i na jeho rodné Slovensko!

 

A úžasný zážitek na celý život mám samozřejmě  i já. Teď už se jen těším, koho mi pozorný kamarád nadělí k sedmdesátinám! ;-)

 

Praha, 23.12.2014

 

https://www.youtube.com/watch?v=SuDcPkaH0NA