Leoš Janáček: JEJÍ PASTORKYŇA – trochu jiná recenze

 

Dirigent: Petr Šumník

Režie: Jana Pletichová Andělová

 

Jenůfa: Tereza Kavecká

Kostelnička: Katarína Jorda Kramolišová

Laca: Jakub Rousek

Števa: Juraj Nociar

Stařenka: Šárka Maršálová

 

Slezské divadlo Opava ve Stavovském divadle v  Praze, 24.1.2015 v 19:00

 

 

V rámci 12. ročníku festivalu hudebního divadla OPERA 2015 jsem se byl podívat s kamarádkou a kamarádem, kteří jsou oba nejen operní nadšenci, ale i znalci, jak se opavský soubor vypořádá s touto slavnou Janáčkovou operou.

 

Sám mám sice Janáčkovu hudbu rád, ale zrovna jeho opery, ač jsem jich většinu slyšel už několikrát, mě dosud ještě nikdy „nevcucly“ tak, jak bych si pokaždé přál. Zkrátka jsem se až dosud řadil k těm, pro které patří jeho opery k těm hůře stravitelným, byť samozřejmě o jejich kvalitě jsem nikdy nepochyboval.

 

Usadili jsme se v lóži na 1. balkóně, takže jsme měli docela slušný výhled nejen na jeviště, ale i do orchestřiště. Program jsem si ani nečetl, protože dramatický  příběh opery, jejíž libreto si napsal Janáček sám podle stejnojmenné hry Gabriely Preisové, je dostatečně známý. Mohl jsem se tak plně soustředit přímo na hudbu a nelámat si hlavu ani s občas menší srozumitelností zpívaného textu. Nevím, zda to bylo tím větším soustředěním na samotné hudební emoce, ale už během prvního dějství jsem s údivem zjišťoval, že Janáčkova hudba je v této opeře skutečně nádherná a naráz mi připadala dokonce i krásně melodická a zpěvná. Kdyby mi někdo něco podobného řekl ještě před vstupem do lóže, asi bych si myslel, že si ze mě dělá blázny. Orchestr hrál skvěle dynamicky, střídavě měnil výraz z lyrického v dramatický a opačně, tu se krásně ztišoval a náhle zase mohutněl naprosto dokonale v souladu s tím, co se právě na jevišti odehrávalo. Také hlasy zpěváků, jejich intonace a  vcítění se do postav kongeniálně  souzněly s dramatickým obsahem děje. Zničehonic jsem konečně Janáčkovu operní hudbu patřičně pochopil, náhle jsem k ní dorostl a procítil hluboce v sobě její genialitu, to skvělé vystižení dramatu odehrávajícího se na jevišti a propojení všech operních složek tak, aby vzniklo cosi naprosto pravdivého. Tohle nebyla hra na život, to byl život sám. 

 

Rozlila se ve mně euforická nálada, že jsem dokázal překročit opět jednu hranici ve vnímání hudby, a byl jsem zvědavý na první dojmy mých sousedů v lóži, od nichž jsem se nechal pozvat o přestávce na skleničku sektu. Oba bez váhání vysekli opavskému souboru poklonu, i když samozřejmě vzhledem k svému hudebnímu rozhledu dokázali srovnávat jednotlivé výkony zpěváků třeba s provedeními, která patří u této opery k těm nejlepším, jako třeba s nepřekonatelnou Kostelničkou Evy Urbanové. I tak z toho opavští vycházeli stále velmi dobře. Pochvalné hlasy zaznívaly zejména směrem k orchestru a k výkonům představitelů Jenůfy a Lacy.

 

O druhé přestávce u další skleničky sektu se uznalá „kritika“ směrem k opavskému souboru ještě prohloubila a všichni jsme měli velkou radost, že se v Opavě dělá takto kvalitní opera. Já o to větší, že to je k mému rodišti nejbližší město s vlastním operním souborem a konečně jsem mohl mít z toho, co na festivalu předvedli, ničím nezkalenou radost. Stále ještě ve mně totiž přežívala ne zrovna nejlepší zkušenost s opavským uvedením na stejném festivalu před lety resuscitované opery Švanda dudák od zřejmě právem zapomenutého předválečného skladatele Jaromíra Weinbergera. To, že režisérka tenkrát nechala pobíhat v pekle této Tylovy báchorky Stalina s Hitlerem, se nedalo nejen úplně strávit, ale ani po letech zapomenout. Vůbec celé tehdejší provedení nebyl dle mého zrovna nejlepší režisérský počin a až teď si to tedy u mě paní režisérka nakonec přeci jen „vyžehlila“. Snad akorát z Lacy nemusela dělat ve svém pojetí téměř až dementní postavu, ale to je v celkově opravdu velmi zdařilé inscenaci spíše drobnost. Také scéna a kostýmy byly vytvořeny ve střídmě folklórním nenásilně uměřeném duchu a přispěly tak k celkově  vyváženému a přesvědčivému vyznění díla.

 

Ani ve třetím dějství se pak už nic nepokazilo a tak jsme všichni byli na konci společně se všemi návštěvníky ne zcela vyprodaného Stavovského divadla z představení nadšení. Je vcelku logické, že pěvecké výkony jednotlivých sólistů z oblastní scény nemohly být všechny naprosto špičkové, ale nikdo ani vysloveně nezklamal. Na skutečně vysoké úrovni se svých úloh zhostili Tereza Kavecká coby Jenůfa a  Jakub Rousek jako Laca, velmi slušně se s rolí Kostelničky vyrovnala také Katarína Jorda Kramolišová, i když jejímu hlasu přeci jen schází větší síla, takže chvílemi ho  orchestr překrýval až moc. Zcela mimořádný pak byl právě výkon orchestru, takže jsem s povděkem uvítal, když se při dlouhé děkovačce na jeviště dostavila kromě dirigenta i sličná mladá houslistka - koncertní mistr. Něco takového se běžně nevidí, ale tentokrát to bylo naprosto na místě, orchestr si takové zvláštní vyzdvižení skutečně na celé čáře zasloužil. Dlouhotrvající potlesk, výkřiky bravo! a několik opon, poslední dvě už i s diváky vestoje, byly nepochybně spravedlivou odměnou pro všechny, kdož se na úspěchu opavských v Praze podíleli. Díky jim za skvělý zážitek a jen ať jim to takto šlape dál! A jedno nesmírně velké poděkování jim tímto musím poslat sám za sebe ještě navíc – za mé vlastní docenění Janáčkovy operní geniality, kterou mi opavští pomohli s konečnou platností plně objevit, za což jim budu už napořád vděčný.

 

A pokud někdy navštívíte Opavu, která za návštěvu rozhodně stojí, a budete mít tu možnost, zajděte se do Slezského divadla na Její pastorkyni podívat, nebudete toho určitě litovat ani vy!

 

Praha, 25.1.2015

 

http://www.divadlo-opava.cz/repertoar/predstaveni/jeji-pastorkyna-leos-janacek/