De Rose: ET NUNC ET SEMPER / Mascagni: SEDLÁK KAVALÍR – trochu jiná recenze

 

Dirigent:   Mario De Rose

Režie:       Miloslav Veselý

Scéna:       Pavel Krejčí

Kostýmy: Tomáš Kypta

 

Obsazení ET NUNC ET SEMPER:

Maria Bisso

WeiLong Tao

Alexandr Beň

 

Osoby a obsazení SEDLÁK KAVALÍR:

Santuzza:           Šárka Hrbáčková

Lola:                  Miroslava Veselá

Turiddu:            Lázaro Calderón

Alfio:                Alexandr Beň

Mamma Lucia: Dagmar Volfová

 

Jihočeské divadlo České Budějovice v Národním divadle v Praze, 27.1.2015

 

 

Na předchozím festivalu hudebního divadla OPERA 2013 slavilo velký úspěch Jihočeské divadlo s Verdiho Rigolettem. Pro letošní přehlídku si zvolilo zajímavou kombinaci osvědčené jednoaktovky Pietra Mascagniho Sedlák kavalír (Cavalleria rusticana) se scénickou kantátou svého šéfdirigenta a operního ředitele Argentince Maria De Rose pod názvem Et nunc et semper (Nyní a navždy), která byla složena přímo pro Jihočeské divadlo pro takto propojené uvádění.

 

Zmíněná scénická kantáta úterní večer v Národním divadle zahájila. Je to ryze současná duchovní hudba, která zachycuje svár v člověku mezi „nebeským“ a „pozemským“, jakási modlitba za nalezení vyrovnanosti. Uplatňuje se v ní jak sbor, tak sólisté, ale i balet a dokonce filmové sekvence na pozadí, které zachycují oblačné nebe, letecké záběry krajiny, horstev, ale i běsnících sopečných živlů apod. Smíšením pěti různých jazyků ve zpívaném textu reflektuje autor současný svět jako jakýsi novodobý Babylon.

 

Skladatel nechává v souladu s postmoderní neurčitostí výklad svého díla plně na posluchači a divákovi, nesvazuje ho žádnými programními předem pevně danými významy. Na mě tak působila celá kantáta a její scénické ztvárnění až meditativně, nechal jsem se jí volně unášet a téměř doslova jsem se dostal až někam za hranici přítomné reality. Mám tyhle stavy docela rád, kdy sice hudbu vnímám, ale už někde na samém pomezí bdělého stavu, či spíše kousek za ním. A že jde o dílo nepochybně kvalitní, o tom svědčila o přestávce uznalá reakce jak od mého přítele, který si k mé radosti udělal čas už na druhý operní večer, tak i od kamaráda operního nadšence. Pouze jeho v Praze žijící francouzský kamarád byl trochu v rozpacích z toho, že si nebyl úplně jist, co chtěl skladatel svou hudbou říci. Postmodernismus to nemá u všech lehké zkrátka ani v hudbě.

 

Po přestávce následoval Sedlák kavalír. Scénu z předchozí kantáty doplnilo jen pár rekvizit a mohl se v ní rozehrát děj této světově proslulé jednoaktovky, která bývá často uváděna ve dvojici například s Leoncavallovými Komedianty. Jihočeské divadlo oproti ustáleným zvyklostem sáhlo tedy k odvážnější kombinaci s hudbou ryze současnou a myslím si, že se mu tato odvaha náležitě vyplatila. Rozhodně tím získal celý večer na pestrosti i na zajímavosti.

 

Krásné árie i sbory, skvělý výkon orchestru i téměř všech sólistů, dynamická svižnost a dramatičnost Mascagniho nejhranějšího díla, to vše učinilo i z druhé části večera nádherný divácký a hlavně posluchačský zážitek. Kostýmy, které svým pojetím umisťovaly děj opery někam do třicátých let minulého století, byly opravdu slušivé, jen scéna byla možná až moc statická a tmavě ponurá. Chápu samozřejmě, že alfou a omegou veškeré podobné jednoduchosti je nejspíš silně omezený finanční rozpočet (opera holt není hokej ani fotbal), určité oživení alespoň v barevnosti dekorací nebo jejich proměnlivějším nasvícení by snad ale nemuselo být o tolik dražší. Všechny ostatní povedené operní složky daly sice na unylost a jednotvárnost pojetí scény tak nějak zapomenout, nicméně trošku víc vizuálního osvěžení by podle mne přeci jen neuškodilo.

 

Nehledě na tuto drobnou výtku jsme ovšem byli svědky velmi zdařilého operního večera a asi pět opon díky dlouhotrvajícímu aplausu a nadšeným výkřikům z obecenstva, které bohužel zcela nezaplnilo prostory Národního divadla, tento můj dojem jednoznačně potvrdilo. Jihočeské divadlo se má čím chlubit a je tak o jeden dobrý důvod k návštěvě Českých Budějovic navíc! A kdo jste třeba ještě nebyli na točně v Českém Krumlově, vězte, že i tam dává v létě soubor Jihočeského divadla řadu pěkných představení v naprosto jedinečném prostředí zámeckého parku – předprodej běží už teď.

 

A neodpustím si opět jedno malé odbočení. Při takto povedené prezentaci oblastního souboru na přední scéně v hlavním městě člověka chtě nechtě zamrzí, když vidí v hledišti také dost prázdných míst. A to i přesto, že dokonce ve stejné řadě na prvním balkóně jsme se pozdravili s dvojicí starších důchodců – sousedů z našeho vchodu v  domě, s nimiž jsme se občas potkávali v tramvaji či ve výtahu při návratu z představení už při minulém ročníku festivalu před dvěma lety. Může nás tak sice těšit, že jsme evidentně kulturní domovní vchod, ale je škoda, že takových není v Praze mnohem víc...

 

Praha, 28.1.2015

 

http://www.festival-opera.cz/program-2013/nyni-a-navzdy.html