Giacomo Puccini: BOHÉMA – trochu jiná recenze

 

Hudební nastudování a dirigent: Friedrich Haider

Režie: Peter Konwitschny

Scéna a kostýmy: Johanes Leiacker

 

Rodolfo: Kyungho Kim

Marcello: Pavol Remenár

Schaunard: Daniel Čapkovič

Colline: Jozef Benci

Mimi: Eva Hornyáková

Musetta: Andrea Vizvári

 

Slovenské národní divadlo Bratislava ve Státní opeře, Praha, 9.2.2015

 

Pucciniho Bohému jsem viděl už mnohokrát, ovšem tohle představení Slovenského národního divadla z Bratislavy jsem si pochopitelně nemohl nechat ujít, už i kvůli svému příteli ne, protože ji ještě neviděl. Byli jsme nicméně spolu před časem v Bratislavě na Donizettiho  Napoji lásky , který se nám tam moc líbil. Ovšem tentokrát to ve Státní opeře byl ještě mocnější zážitek. Z lóže na 1. balkóně jsme měli na jeviště i do orchestřiště krásný výhled a hned počáteční ztvárnění scény slibovalo zajímavé dojmy i po výtvarné stránce.

 

Zejména zadní stěna byla působivá, vytvářela dojem noční hvězdné oblohy a světel velkoměsta efektním rozmístěním tisíců zářivých bodů na tmavém pozadí. Účinkující měli slušivé kostýmy a jeviště nebylo přehlcené spoustou zbytečných kulis a rekvizit, vystačilo si jen s tím základním, co bylo důležité pro podtržení děje – postel, malířský stojan, improvizovaný stůl, pár knih apod. Přesto se však pojetí nedá označit za minimalistické, vše bylo dostatečně názorné a nespoléhalo na dotváření až v divákově fantazii. Scéna byla oživována pomocí všelijakých moderních triků, které hojně využívaly třeba vtipně řešené rozmístění LED diod. Například ve druhém dějství se při lidové veselici rozsvítily neony a souvislá linka světýlek pod stropem zřejmě na okraji jakési ve tmě neviditelné rampy a na ní jako na laně balancovala provazochodkyně. Netradičně byla část pódia vysunuta  i před orchestřiště překrytím prvních tří diváckých řad, takže část děje se občas odehrávala i na této provizorní části jeviště. V jednom případě na to poněkud doplatili diváci ve 4. řadě, která se tak ocitla přímo u pódia, když se účinkující číšník začal prodírat těsnou uličkou před nimi a zakopával jim o nohy, z čehož byli někteří v tu chvíli evidentně nesví. Zato my ostatní jsme se na jejich účet dobře bavili. Scéna ve druhém dějství byla i nejvíc proměnlivá, živá a barevná, v jeden moment jí vévodila dokonce nadživotní loutka vojáka v podobě obrovité dřevěné hračky, která se částečně i hýbala, na jevišti se také pohybovala spousta účinkujících včetně dětí, takže to byla i pastva pro oči.

 

Skvělé výkony korejského tenoristy Kyungho Kima a sopranistky Evy Hornyákové, kterou jsme viděli už předloni právě v Nápoji lásky, stejně jako dalších sólistů, byly umocňovány vynikajícím zvukem orchestru, jenž pod vedením světově uznávaného dirigenta Friedricha Haidera reagoval neobyčejně citlivě na všechny nuance, které si pečlivé provedení díla žádalo.  Promyšlená a do posledních detailů precizně propracovaná režie dávala také jasně znát, že je dílem umělce světového významu Petera Konwitschného. Kyungho Kim sice nevládne nějakým příliš silným hlasem, i když se postupně rozezpíval i do jeho znělejšího výrazu, nicméně umí s ním zacházet skutečně mistrovsky.  Citlivý orchestr sólisty výtečně doprovázel, nijak je nepřekrýval a v pravý čas se vždycky náležitě ztišil, aby zmohutněl opět tehdy, kdy to bylo vzhledem k dramatičnosti děje třeba. Celé hudební pojetí tak získalo na jakési niterné jemnosti a procítěnosti, dokázalo na diváka účinně převést celou škálu prožitků přítomných v ději i zakódovaných v nádherné hudbě, takže vnímavý návštěvník se změnil z diváka přímo v účastníka příběhu a mohl ho s hrdiny naplno prožívat. Přiznám se, že nejednou mi při této skvělé souhře nabité silnými emocemi oči zvlhly. A nejvíc pak v závěrečné scéně, v níž jako v každé správné opeře hlavní hrdinka umírá, v tomto případě obklopená svými přáteli, kteří jí odchod z pozemského světa ulehčují lidsky dojemnými, ale nepřehrávanými  gesty. Ačkoliv jsem se s Bohémou setkal z různých záznamů i v provedení těch nejprestižnějších světových operních scén, tak citlivě podané a emocionálně působivé finále jako v tomto bratislavském provedení jsem ještě neviděl.

 

Bratislavská Bohéma sice není žádná vysloveně avantgardní inscenace, ale je natolik vkusně, citlivě, do detailu precizně a promyšleně ztvárněná, přitom však i dostatečně moderně, že při skvělém pěveckém obsazení, dotaženém i do výborných hereckých výkonů odpovídajících také typem představitelů daným rolím, má podle mne úroveň srovnatelnou s předními světovými scénami. Sám za sebe se domnívám že při vší úctě k ostatním souborům na festivalu OPERA 2015, které se blýskly vesměs výbornými inscenacemi, se bratislavská Bohéma stala vyvrcholením celé přehlídky.

 

Pokud tedy chcete vidět operu, která má světové parametry, nemusíte za ní jezdit do Vídně, Milána či New Yorku, ale můžete si klidně i na otočku odskočit do Bratislavy na Pucciniho Bohému. A to je přece fajn, ne?

 

Praha, 10.2.2015

 

http://www.festival-opera.cz/program-2013/bohema.html